Kde končím já a začínají oni?

(aneb Jak neztratit sebe v mateřství a vztazích)

Pamatuju si to jako dnes.

Období, kdy mě dcera budila každé ráno ve tři. Ne voláním. Ne pláčem. Ale kopancem. Do nosu.

Měla totiž svůj originální spánkový rituál – točila se během noci jako ručička na hodinách. A vždycky se zastavila… ano, přesně – o můj obličej.

S tím se prostě nedalo nic dělat.

O kvalitním spánku jsem si mohla tak leda nechat zdát. A jako červíci mi hlavou lezly myšlenky:

Co všechno musím zítra stihnout?

Co jsem včera nezvládla?

Proč jsem tak neschopná, že jsem zapomněla to prádlo v pračce?

Časem se přestěhovala do vlastní postele. Ale tříhodinové budíčky zůstaly. Jen už je nepřinášela její noha, ale moje hlava.

Výčitky. Nedodělky. Záchvaty nočního plánování nebo – ještě hůř – nočního úklidu.

A s nimi přišly i nové otázky:

Kdy jsem naposledy dělala něco jen tak – jen pro sebe?

Kdy už ta puberta skončí?

A kde jsem se vlastně ztratila?

Společenské vzorce a tiché ztráty

Možná se v tom poznáš taky.

Učily nás být „hodná holka“. Tichá, milá, nápomocná. Pak obětavá žena. Skvělá máma. A někde v tom všem – bez varování – se vypařilo „já“.

A přitom tlak roste:

děti,

partner,

domácnost,

práce,

zvířata (ano, i králík má nároky),

a teď ještě sebeláska, protože ta už taky musí být krásně napudrovaná a instagramově fotogenická.

Jenže kde v tom všem jsi ty?

A kdy jsi se vlastně vytratila?

Tělo mlčí.

Ne proto, že by nemělo co říct – ale protože už dávno ví, že ho stejně neposloucháš. Všechno důležité se totiž děje venku. Ale jakmile se zastavíš, přijde to šimrání. Tiché, otravné. A když ho ignoruješ? Začne skřípat. Jako robot, co potřebuje namazat – a místo oleje dostal kafe z mikrovlnky.

Mateřství jako transformace, ne zánik

Porod není konec tebe. Je to brána.

Ano, změní tě – možná až k nepoznání. Ale to neznamená, že jsi se ztratila. Znamená to, že ses proměnila.

Nejsi ta samá jako dřív – a to je dobře.

Možná jsi hlubší. Možná víc unavená. Ale taky silnější, než sis kdy myslela.

Být jiná neznamená být horší.

Znám to – občas se na sebe podíváš do zrcadla a řekneš si: „Kde je ta holka, co tančila po víně v kuchyni?“

Jenže ona tam pořád je. Jen se na chvíli schovala za tepláky, vlasy v drdolu a tašku plnou rohlíků.

A co vztahy?

Tohle nám nikdo neřekl:

Že vztah po dětech bude jako puzzle z druhé ruky – některé dílky se už nehodí, jiné chybí a pár je okousaných.

Často se jeden mění víc než druhý. A většinou jsme to my.

Pečujeme. Řídíme. Řešíme.

A mezitím ztrácíme prostor pro dotek, pro ticho, které není trapné, pro obyčejné „Jak se máš?“ bez toho, aby to znělo jako „A co jsi zase zapomněl?“

Z milenky se stane kuchařka.

Z parťačky manažerka domácnosti.

A z lásky rutina na příděl.

A víš co? To je přesně ten moment, kdy ženská energie říká: Haló? Já jsem tu pořád!

Ne tehdy, když je vše vyladěné jako v IKEA katalogu. Ale tehdy, když si dovolíš být nedokonalá. Když si dovolíš říct:  „Tohle už je moc.“

 „Tohle mi chybí.“

 „Takhle už nechci.“

Touha po blízkosti není rozmar.

Je to návrat domů – k sobě. A když se to podaří, je to jako znovu se zamilovat. Do něj. Do sebe. Do života.

Návrat k sobě (i v chaosu každodennosti)

Nečekej na víkend bez dětí, ideální měsíc nebo souhlas tchyně.

Ten „klid“ možná nepřijde. Ale návrat k sobě může začít klidně teď – uprostřed chaosu, neumytého nádobí a otevřené Nutelly.

 Mikro-chvíle pro sebe

3 minuty ticha. Jen dýchat. Ideálně na záchodě. Pokud se ti tam taky schovává rodina, vezmi hadr. Jakmile vypadáš, že chceš uklízet, zmizí rychleji než zbytky čokolády po PMS.

 Ranní rituál

Tři doušky teplého nápoje. V tichu. Bez Instagramu. Bez otázek. (Ani těch vnitřních.)

Večerní sprcha jako očista

Ne jen těla. I duše. Představ si, jak smýváš den. I ten blbý komentář, který tě bodl. I ten moment, kdy jsi zakřičela.

 Deník „Já sama“

Každý den tři otázky:

• Co chci?

• Co cítím?

• Co si přeju?

Ne kvůli výkonu. Ale kvůli spojení. Sama se sebou.

 Tanec, hlas, dotek

Jedna písnička. Tanec v koupelně. Pohyb podle těla, ne podle TikToku. Klidně falešný zpěv. Je to tvoje. A jsi živá.

Umění říct: „Dneska nevařím.“

Bez výčitek. Bez vysvětlování. Bez „zítra to napravím“. Třeba bude prostě chleba. A taky dobrý.

Závěr – jsi v tom pro ostatní, ale i pro sebe

Možná máš pocit, že se svět točí kolem všech ostatních. A ty jsi tam… někde mezi pračkou a krabicí od cereálií.

Ale víš co?

 Nejsi špatná máma, když chceš být jen žena.

 A nejsi špatná žena, když jsi teď hlavně máma.

Jsi proměnlivá. Jsi pravdivá. Jsi celistvá.

Jsi ta jediná osoba, se kterou prožiješ úplně celý svůj život. Každou vteřinu. Tak se, prosím, miluj. A chovej se k sobě aspoň tak hezky, jako k té kamarádce, která právě volala s brekem.

A malá výzva na konec:

Zastav se dnes.

V tichu. Nebo v hluku.

A napiš si tři věci, které uděláš jen a jen pro sebe.

Ne proto, že musíš. Ale proto, že chceš.

Protože na to máš právo. A protože jsi důležitá. Fakt.