Milá Ty, co jsi ztratila samu sebe,

vím, jaké to je probudit se do rána, které nepoznáváš. Jako by to nebyl tvůj život. Nevíš, co máš vlastně ráda. Co vůbec chceš. Díváš se na sebe do zrcadla a ptáš se: Kam jsem se poděla? Kdo je ta cizí žena, co se na mě dívá?

Děláš věci, které „se mají“. I když jdou proti tvému přesvědčení. Usmíváš se, i když uvnitř je pusto. A všechno kolem jede dál… jen ty máš pocit, že ses z toho ztratila. Jako bys uvnitř umřela, zatímco kolem tebe proudí život. Příliš rychlý. Příliš hlučný.

Ale víš co? Neztratila ses. Jen ses na chvíli vzdálila. Ztišila. Možná jsi byla dlouho pro ostatní – a teď je čas být zase pro sebe. To není sobectví. To je návrat. A každý návrat začíná od nuly.

Tvoje duše tě celou dobu tiše volala. Někdy šepotem. Někdy křikem. Ty jsi ji jen neslyšela. Ale teď možná přichází chvíle, kdy ji znovu uslyšíš.

Začni maličko. Jedním hlubokým nádechem. Jednou věcí, kterou uděláš jen pro sebe. Úsměvem na sebe v zrcadle. A uvidíš – kousek po kousku se začneš vracet. Možná jiná. Ale celistvější. Opravdovější. A silnější než kdy dřív.

Vím to. Protože jsem tam byla. A někdy se tam zase vracím.

S láskou a nadějí,

Já.