Moje chyby a nedostatky

(aneb proč nejsem dokonalá – a ani nechci být)

Někdy mluvím moc nahlas.
Někdy moc rychle brečím.
Někdy reaguju dřív, než myslím.
Někdy si připadám jako výbušná směs v těle, co má na sobě pyžamo třetí den a v ruce kafe, co už dávno není k pití.

A někdy… mě i tak někdo obejme. A řekne, že jsem ta nejlepší máma, žena, přístav.

Nedokonalost jako každodenní rutina

Dřív jsem si myslela, že „správná máma“ má:

• napečené muffiny,
• připravené tvoření z ruliček,
• přehled o termínech,
• oběd na čas,
• čisté dítě,
• vyžehlené vztahy.

A já? Já jsem mezi tím balancovala s vlasy v drdolu, co pamatuje včerejší noc, dítětem na jedné ruce a košem prádla na druhé. Někdy jsem stihla říct: „Dneska to dám.“
A jindy jsem jen tiše doufala, že ten den dá mně.

Moje konkrétní nedostatky?

• Zapomenu důležitou schůzku. A pak si to vyčítám do noci.
• Mluvím v emocích. A pak lituju slov, které měly zůstat myšlenkou.
• Ne vždycky zvládám být spravedlivá.
• Občas na děti houknu, i když vím, že to není o nich – ale o mně.
• Sním svačinu, která nebyla moje.
• Nesnáším hádky – ale stejně do nich někdy vlezu.
• Nestíhám odpovídat na zprávy. Ale nosím je v hlavě.
• A někdy si předstírám, že spím, jen abych měla 5 minut klidu…

A přesto... mě moje děti milují. I v těch nedokonalých dnech. Možná právě proto.

Co jsem se naučila?

Že přiznat chybu není slabost, ale odvaha.
Že dítě nečeká dokonalost, ale přijetí.
Že vztah se neutváří dokonalými dny, ale těmi obyčejnými.
Že láska je i v chaosu. V tom, když řekneš „dneska to fakt nedávám“, a někdo tě pohladí po zádech.

A hlavně, že moje děti nepotřebují mámu bezchybně silnou – ale mámu, která se snaží být přítomná.

Závěrem?

Nejsem bezchybná. Ale jsem živá.
Plná chyb, omylů, pokusů a oprav. Ale i něhy, snahy a hluboké lásky.

A každý den dělám to nejlepší, co v daný moment zvládnu.
A vím, že i když nejsem vždycky ideální – jsem dost.
A možná právě proto jsem skutečná.