Možná nechci odjet na Bali. Možná chci jen být dvě hodiny sama doma.

aneb Luxus, o kterém se nemluví – a přitom ho každá žena potřebuje

Když se řekne self-care, představ si to:
Bali.
Slunce.
Kokosový nápoj, masáž chodidel a tvůj dekolt lesknoucí se olejíčkem z dračích slz.
Ty jen ležíš a všichni tě obskakují. Donesou jídlo pod nos. Namažou záda dřív, než si řekneš.

A pak... realita.

Jsem ráda, když si dám teplou kávu a při tom na mě nikdo nemluví.
Největší luxus? Zamknout se na záchod a nemuset nikomu odpovídat:

👉 Kde má triko.
👉 Co bude k večeři.
👉 Jestli je ten pupínek z horka, nebo obří béďar.
👉 A jestli mě pes náhodou nehlídá před útokem dravce.

Vrchol spirituálního odpočinku?
Minuta, kdy mi hlavou neběží seznam: co jsem měla udělat, co nestíhám, a co jsem už zase zapomněla.

Skutečný luxus? 

Někdo chce cestovat do Indie a „najít sám sebe“.
Já bych ráda našla svoje ponožky – jinde než v pokoji dcery pod její postelí. Protože žádné nemá. Protože má všechny taky pod tou postelí.

A klid. Vlastně hlavně ten klid.

A víš co?
Nechci si kvůli tomu připadat málo duchovní. Málo zenová. Málo „vědomá“.

Nechci drahé wellness.
Chci:

Nemuset nic.
Neodpovídat.
Nedávat pozor.
Nevyšetřovat záhadu mizejících ponožek.
Nekontrolovat, kdo si kde málem utrhl ruku.
A jít čůrat. Bez dotazů kam jdu a proč

Self-care není kafe s pěnou! 
Naučili nás, že péče o sebe je něco navoněného. S jogínským soundtrackem. V bílém sterilním prostředí. S čistou hlavou a nirvánou v duši.

Jenže pro mámu, ženu, partnerku, dceru – a všechny role v jednom – je péče o sebe často neviditelná. Taková Columbova žena v reálné podobě. Nikdo ji nikdy neviděl, ale víme, že existuje. Je to ta chvíle, kdy nejsi pro nikoho – jen pro sebe.

Opravdové přiznání?
Ano, někdy taky chci na Bali. Nebo do Las Vegas.
Ale víc než kokos a oceán bych teď brala:

Zavřený obývák.
Nezvonící telefon.
Žádné pracovní hovory v osm večer.
Hlavně když bych mohla být... sama. V tichu.
Klidně s tekoucí slinou a pantoflem na noze. A stejně – jakmile mám možnost mít ty dvě hodiny klidu, přistihnu se, že:

👉 uklízím,
👉 peču,
👉 vyběhnu se psem (AMSTAFF – ano, spolkne víc energie než děti na kofeinu, ale nahradí to láskou),
👉 pohladím králíka,
👉 a pak se zase vrátím…

…k tomu, že vlastně neumím nebýt dostupná. A vím, že chyba začíná u mě.

 A tak Ti chci říct, ženo:
Možná jsi unavená ne z mateřství. Ale z toho, že pořád jedeš na výdej. Možná není třeba odjet.

Možná jen potřebuješ:
nebýt.

A i to je svatý čas. Protože jsi nejlepší!