Někdy si připadám jako podivín mezi podivíny

aneb když nevíš, jestli se zbláznil svět… nebo jen ty

Občas se ráno probudím a připadám si… jinak. Jako bych spadla z planety, která ještě neslyšela o Excelu, small talku a bezkontaktním platebním styku.

Cestou do práce by mě nepřekvapilo, kdyby u silnice tančili neandrtálci kolem ohně. (Upřímně – jedna lokalita, kterou míjím, od toho nemá zas tak daleko.)

Někdy prostě nevím, jestli nerozumí svět mně, nebo já jemu. Lidi se smějí věcem, u kterých mi tuhne krev v žilách. Říkají „v pohodě“, když mi srdce hoří. A já přemýšlím, jestli mají vypnutý mozek – nebo ho omylem vypínám já? Anebo jsem cestovala časem a zaspala pár epoch?

Světlo, prosím. A taky manuál.

Stojím v obchoďáku, kolem mě hučí davy a já mezitím přemýšlím o cyklech, bylinách a o tom, co dneska cítím.

Oni řeší, jak trapné je mít stejnou kabelku jako sousedka. Já řeším, proč mám nutkání rozplakat se nad květákem.

Usměju se. Nepatřím sem. Anebo patřím – ale jinak.

Někdy mám pocit, že jsem vzešla z jeskyně, kde jsme si v klidu předávali čaje, pohledy a porozumění beze slov. A teď jsem v civilizaci, kde se víc připojujeme na wi-fi než jeden k druhému. Jako by se duše ztratily v bluetooth signálu.

Ztracená? Možná. Ale ne sama.

A pak přijde den, kdy potkám další „neandrtálce“ z mého kmene.

Lidi, co místo „jak se máš“ řeknou: „Co tě dneska pohladilo po duši?“

Lidi, co se nebojí mlčet. Co si pamatují, že ticho není trapné – je posvátné.

A já si řeknu: nejsem divná. Jsem jen citlivě naladěná. Možná zpomalená v rychlém světě. Možná bosá mezi podpatky. Ale pořád – svá.

Závěrem?

Možná se nevejdu do šablon. Možná se občas vymykám.

Ale to neznamená, že jsem ztracená. Možná jen jinak nastavená.

A když se příště zas cítím jako podivín mezi podivíny?