Poznali jsme se dávno předtím. A znovu jsme se potkali

Možná to znáte taky.

Potkáte člověka – a ani nevíte jak, ale víte, že ho znáte. Není třeba slov. Stačí pohled, gesto, ticho. A to ticho mezi vámi není trapné – je naplněné. Je to ticho mezi dušemi, které si pamatují.

Možná jste spolu už kráčeli v jiných dobách. Možná jste si tehdy něco slíbili. Možná jste se zranili – a teď to léčíte. A možná si v tomhle životě už nemusíte nic dokazovat. Jen si znovu dovolit být spolu. V lehkosti. V důvěře. V přijetí.

Když vztah není lekce, ale dar

Dlouho jsem věřila, že vztahy musí bolet. Že musejí být „karmické“.

Že musí člověka rozlámat, přetvořit, otřást. Že láska, která nebolí, je povrchní. Že musím růst jen přes bolest.

Ale už tomu nevěřím.

Dnes vím, že i klid, radost, smích a tiché „jsme spolu a je to dobré“ mohou být tím nejhlubším růstem.

Růstem, který neroste do výšky okázale, ale zakořeňuje se tiše, hluboko, až do duše.

Jazyk duší nezná slova

 S mým mužem si často rozumíme beze slov. Někdy jen stačí, abychom se na sebe podívali – a víme. Ne co říct, ale co nepotřebujeme říkat.

Zasmějeme se přesně tomu samému, zatímco ostatní jen nechápavě koukají. A já si v těch chvílích říkám:

 „Tohle není náhoda. To je paměť duše.“

Miluji jeho nepravděpodobné, nevhodné vtipy ve zcela nevhodných situacích. Miluji, když mě poprosí, ať zpívám mužský hlas a on si v klidu dává ten ženský.

Miluji, když spolu praštěně tančíme – doma po víně, v kuchyni mezi drobky i uprostřed cesty. Bez důvodu. Bez plánu. Jen proto, že jsme spolu. A protože nás to baví.

Miluji, když léčí mou ženskou energii, aniž o tom ví. A jak přirozeně nechává mě, abych uzdravovala tu jeho mužskou. Beze slov. Beze snahy. Prostě jen tím, že jsme v rovnováze.

Možná jsme si všechno už řekli. Tam někde dřív.

Někdy mám pocit, že jsme si vše podstatné vyříkali ještě před tímhle životem. Možná jsme se znali jako mistryně a učeň. Možná jsme prošli zkouškami, lekcemi, bolestí.

Ale teď?

Teď jsme dva dospělí, celiství lidé, kteří se potkali znovu. Už ne proto, aby se zlomili a slepovali. Ale aby mohli žít spolu. Plně. Bez přetvářky.

 Už nemusím být menší. Ani silnější. Ani dokonalejší, než jsem.

A on taky ne.

A to je – z mého pohledu – největší čarodějství ze všech.

Když vztah léčí tím, že nemusíš nic

V tomhle vztahu nemusím nic dokazovat. Nemusím být ta výkonná, silná, se vším si poradit. Můžu být unavená, smutná, vtipná i rozbitá.

Nemusím se chránit, zmenšovat, ani bojovat o své místo.

A on taky ne. Nemusí se přetvařovat. Nemusí být hrdina.

Může jen být. Se mnou. Tak, jak je.

Slova pro tebe, která čteš

Možná někoho takového máš. A možná ještě ne. Ale pokud tě tenhle článek přitáhl, je to dost možná proto, že něco v tobě si pamatuje. A čeká, až si dovolíš taky vzpomenout.

Možná přijde někdo, kdo tě nerozloží, ale postaví ti uprostřed duše domov.

Až přestaneš hledat dokonalost, role a výkon, až místo toho začneš naslouchat tichu mezi vámi, možná zjistíš, že ho znáš. I když jsi ho nikdy předtím neviděla.

Protože duše si pamatují.

I když hlava zapomněla.

 A možná se právě teď usmívá někdo, kdo tě taky kdysi znal. A znovu tě poznává.