Tělo jako domácnost

Co mi říkají bolavá záda, nateklé nohy a kruhy pod očima

Tělo není jen schránka. Je to domácnost. A ne, nemyslím tím ten moment, kdy si do něj něco „uklidíš“ a pak to už nikdy nenajdeš. I když... vlastně i tak se to občas chová.

Moje tělo je kredenc

Poctivý, dřevěný, vrzající kredenc. Co nevyřeším, to si do něj odložím. Na později. Až bude víc času. Až přestanu hasit požáry.
Jenže – ono se to neodloží. Jen se to hromadí. Emoce jako staré hrnky bez oušek, myšlenky jako pokličky bez hrnců. A pak v jeden čtvrtek v 10:23… bum. Vyletí to ven. V hlavě, v zádech, v duši.

Když záda nejsou jen záda

Bolí mě záda? Jasně. Ale není to z nošení tašek. Je to tahání viny, výčitek, očekávání.
Nateklé nohy? Možná jen dlouho stojím na místě – nejen fyzicky.
Kruhy pod očima? Nejen z dětí a psů. Ale z toho, že už dlouho nevidím sebe.

Emoce na plný úvazek

Mám ráda rituály. Kávu ve stejný čas. Tousty jako večerní kotvu.
Ale emoce mají svůj vlastní kalendář. A ten je lunární.
Ráno – jaro. Po obědě – bouře. K večeru – listopad. A pak zima.
Někdy exploduju jako papiňák. Jindy imploduju. Emoce si sednou na žaludek a já nemůžu dýchat.

Tělo mluví. Umíš ho slyšet?

Někdy šeptá. Jindy řve.
A já se učím naslouchat. Ne jako vězenkyně, co hledá chybu. Ale jako žena, co hledá klíč. K sobě. K míru. K pomalosti.

A víš, co je ten klíč? Já.

Když si dám ruku na srdce a druhou na břicho, najdu tam někoho, kdo mě celou dobu slyší.
Kdo ví, co potřebuju, i když to ještě nevím.

To jsem já.
Já v pantoflích. V županu. S kruhama pod očima. S bolavýma zádama. S kredencí plnou emocí.
Ale taky s láskou.
Láskou, která začíná tady. V těle, co mluví.