Ten, na koho nesmíme zapomenout

Když píšu o sobě, svých emocích, o dětech, o panu Božském (rozuměj: manželovi), o Riky… často zapomenu na jednoho z nejdůležitějších členů naší rodiny.

Na toho, kdo nikdy nezvedne hlas, ale vždycky utiší duši.

Nastraží ouška a žere svůj boban, zatímco poslouchá.

Soucítí po svém – a přesto často víc než leckterý člověk.

Boban První.

Podle papírů „Snížek“.

Ale u nás doma je to prostě Boban.

Bílý zakrslý králík s očima tak modrýma, až ti vidí do žaludku. A možná i do duše.

A fakt sakra pronikavě.

Každé ráno máme svůj rituál.

Já se snažím být připravená, naladěná, včas v práci.

Ale Boban má jiné plány. Skáče mi kolem nohou, dožaduje se pusinek.

A já… se nechám přemluvit.

V šest bych měla být na místě, ale kvůli tomu chlupatému terapeutovi přicházím o půl hodiny později.

A nelituju. Díkybohu za flexibilní pracovní dobu! (Podobný rituál má i s dcerou a manželem – jenže ti na rozdíl ode mě zvládají být všude včas.)

Po návratu z práce už mě čeká.

Mazlení. Ticho. Pochopení. A samozřejmě: žadonění dobrot.

Když má M (dcera) těžší den, Boban se tváří jako nejlepší psychiatr na světě.

Je první, kdo pozná, že je něco jinak.

U mě. U manžela. U dětí.

Vždycky tam je. V klidu. Trpělivě. Přítomně. Bez souzení – a s kupou energie na rozdávání.

Pro mladého pana T (manželova syna) je to atrakce. Fascinace chlupatou bytostí, která si nechá líbit úplně všechno. Sleduje ho, krmí ho, pozoruje, jak dýchá. A miluje, jak je křehký a roztomilý – a tak se k němu i chová.

A já si říkám: Boban je prostě naše další dítě.

Možná má čtyři packy a dlouhé uši – ale jeho srdce patří do naší rodiny úplně stejně jako to naše.