Trauma z dětství – a proč už mu nechci dávat klíče od svého dneška

- aneb rušení rodinných, generačních vzorců s kafem v ruce a dítětem v náručí (i když za chvíli bude dítě nosit v náručí mě). 

Dětšké jizvy v dospělém těle

Trauma z dětství nevypadá vždycky jako dramatická scéna z filmu. Někdy je to tichý šepot, co tě ničí víc než křik. Věty jako:

„Neřvi, nic se ti nestalo."

„Když nebudeš hodná, nikdo tě nebude mít rád."

„Musíš se snažit víc, ostatní to zvládají."

Dnes se vracejí jako ozvěna – nebo spíš jako interní rádio, které nemá tlačítko vypnout:

„Nejsi dost."

„Nikdo tě nebude brát vážně."

„Proč by tě měl někdo milovat?"

„Měla jsem jít na potrat."

„Zmiz."

Páté kolo u rodinného vozu

Mamka vždycky obdivovala mou starší sestru.

Bohyně. Krásná, chytrá, dokonalá.

Já? „Ta druhá.“ Pomalejší, škaredější, horší verze. Taťka měl slabost pro mou mladší sestru – jeho jedinou biologickou dceru. Dneska ho chápu. A i přes všechno je pro mě dnes úžasný táta. Ale tehdy?

Tehdy jsem byla ta navíc. Ta, co překáží. Páté kolo, co vrže a zdržuje.

A pak přišel jeden z těch dnů, které se vypalují do duše. Stála jsem u stolu, malá, ustrašená, s jelity na zadku. Donesla jsem domů známku horší než jedníčku. Nesplnila jsem očekávání. A místo pochopení přišel trest. Tichý, tvrdý, vyčítavý. Dnes už to nikdo neřekne nahlas. Ale v mém nitru… ten dávný sbor ještě pořád zpívá. A někdy dost nahlas.

Soukromí jako sprosté slovo

Mamka kontrolovala všechno. Každý den. Prohledávala moje věci. Přátele? Jen dočasně povolení – dokud jsem se nedozvěděla, že jsou špatní, divní, nevhodní. Tajnosti? Nepřípustné. Soukromí? Sci-fi žánr.  A i když jsem byla neviditelná, nikdy jsem nesměla zmizet. Měla jsem pocit, že se musím udusit a přála si, ať se ráno neprobudím. 

A proto... dnes

Každou návštěvu u mamky si musím dlouho a pečlivě psychicky připravovat.

Dýchat. Uzemnit se. Namazat se vším, co mám doma – od levandulového krému po vnitřní odvahu.

A když se mě zeptá: „Proč už ke mně skoro nechodíš?“ usměju se. A zalžu. Protože pravda by bolela. Ji. I mě. Protože "proto" se někdy prostě říct nedá. Ale zároveň vím – a to je zásadní – že ona si nese svůj příběh. Své chyby si z části uvědomuje, vím, že i mě miluje, ale... 

Její jizvy nejsou menší než ty moje

Jako malá přišla tragicky o otce. A v tom chaosu ztráty se naučila být silná, hodná, nezatěžovat. Cítila se sama. Přehlížená. Nemilovaná. Možná si taky říkala: „Proč se mě nikdo nezeptá, jak mi je?“ A tak se z malé holčičky stala žena, která neuměla rozdávat to, co sama nikdy nedostala.

Někdy si nerozumíme. Někdy se míjíme, každá v jiné vrstvě reality. Ale pak jsou dny, kdy se překvapivě potkáme. A povídáme si. A smějeme se. Jako dvě puberťačky s hrnkem kafe v ruce a podivným smyslem pro humor.

A tehdy vím, že i ona se snaží. Každá po svém. A že uzdravování někdy vypadá jako smích ve chvíli, kdy jsi to nejmíň čekala.

Máma a zároveň holčička

Být mámou je nádherné. A nekompromisně pravdivé. Protože ti tvoje dítě připomene, co všechno jsi ještě nestihla zalepit. Každé „mami, neřvi“ ti roztrhne vzpomínku. Každé „tohle nejím“ tě vrátí k talíři, nad kterým jsi kdysi seděla hodiny, dokud jsi ho nedojedla – nebo tě nezlomil.

A pak se to stane. Dcera ti řekne: „Ty jsi na mě dneska byla hnusná.“ A ty tam stojíš. S vidličkou v ruce a gulášem na tričku. A nevíš, jestli se omluvit, nebo se složit. Protože nechceš být jako tvoje máma. Ale občas... jsi.

Pak si vzpomeneš – chutě se mění. To, co dítě dnes nenávidí, může za pár let milovat. Že jídlo není válka. A že mateřství není výkon. I když to bolí... něco v tobě se v ten moment uzdravuje. Pomalu. Ale jistě.

Závěrem?

Už nedávám traumatu z dětství klíče od svého dneška. Nedávám mu přístup ke svému partnerství. Ani ke svému rodičovství. Ani k sobě.

A i když to bolí – i když občas křičím, nebo se rozpadám na dlaždičkách koupelny – už vím, že to není moje vina. Je to moje léčení.

A když se mě dcera v takový den obejme a řekne: „Mami, jsi moje nejoblíbenější, i když jsi dneska trochu bláznivá.“ Vím, že jdu správně.