Všechny moje role (a proč je někdy nechci hrát)

aneb Jaké to je být žena, co hraje hlavní roli ve filmu, který někdy ani nechce točit

Jsem žena. Což v překladu znamená: herečka mnoha rolí bez nároku na pauzu… a bez nároku na mzdu.

 Ráno jsem zombie.

Pomalu mířím do koupelny, přemýšlím, jak se vlastně používá kartáček, hledám ponožky, balím svačiny, řeším hlad psa a králíka. Jsem opěrný bod domácnosti. A často i boxovací pytel nálad mých dětí.

 Dopoledne jsem vedoucí výroby.

Rychlá. Systematická. Rozhodná. V hlavě chemikálie, byliny, termíny, čísla a chaos. V ruce papíry. Ve svalech únava. A především v mozku: přeplněno. Na tváři úsměv – protože to se nosí. Nebo výraz: „Co to sakra…“ (jen v hlavě místo sakra běží to slovo, co se nehodí napsat).

 Odpoledne jsem matka.

Přijedu. Usměju se. Povídám si. Vařím. Uklízím.
I když mi v hlavě křičí seznam úkolů a tělo zoufale prosí o sprchu a ticho.

 Večer jsem partnerka.

Mám naslouchat, sdílet, objímat. Ale často už není co držet. Moje baterka bliká na nulu. Sedím. Mlčím. A v hlavě jen „proč jsem dneska zase zapomněla tu věc, co jsem včera stoprocentně měla udělat?“

A pak si sednu… a zeptám se: „A kde jsem já?“ Ne matka. Ne kolegyně. Ne dcera. Ne manželka. Já. Jako já.

Nechci si stěžovat. Miluju svou rodinu, svou práci, své okolí. Ale někdy… nechci být ničím z toho. Chci být jen někdo, komu teče slina, kdo si pustí debilní film, nemluví celý den. Kdo jen… je.

Bez výkonu.
Bez role.
Bez očekávání, že bude "někým".

Protože i tohle je součást rovnováhy. Někdy nejsem dobrá máma. Někdy chci všechny poslat k šípku. Někdy si přeju, aby mě aspoň jeden den nikdo nepotřeboval. A víš co?

To je v pořádku.

To není selhání. To je volání těla, duše, nervového systému – po návratu k sobě. Možná nejsem hlavní postava v romantické komedii. Možná jsem ženská, co jede 7 dní v kuse a pak má chuť jít spát v 19:30. Ale možná právě díky tomu všemu jsem skutečná.

A víš co?

Teď jsme ve Španělsku.
Je tu nádherně. A mně se podařilo být několikrát nikým a nikde. Jen moře, vlny, slunce… a já. Za pár dnů se zase vrátíme do běžného života. Ale tenhle pocit – být jen se sebou, bez rolí, bez povinností – si schovávám hluboko do srdce. Protože v tom je síla.