Vztahy mezi sourozenci: křehké, hluboké a často nevyslovitelné

Vztahy mezi sourozenci jsou zvláštní kategorie. Nevybíráme si je – dostaneme je rovnou do základní výbavy. A právě proto jsou tak křehké: stačí drobná prasklina a celá konstrukce se sype; nebo naopak nepatrný detail a držet budou celý život.

Dvě sestry, dva vesmíry

Mám dvě sestry. Se starší si nerozumíme. Jiný svět, jiné priority, jiná já. Už dávno jsme rezignovaly na snahu o víc – zůstala prostá tolerance, vědomí „jsme rodina, tohle stačí“.

S mladší je to úplně jiná liga. Pořád ji nazývám „malá“, i když je dnes vyšší než já. Je kamarádkou, zpovědnicí i záchrannou sítí: když padám, nevymaže mě – protože nemůže. A možná právě proto nemusí.

Sourozenci z druhých větví

Pak je tu moje dcera, z mé strany jedináček. Svět to ale zařídil jinak. Můj muž má syna – mají se rádi, ale není to ono. Vztah naroubovaný hlavou, ne vypěstovaný srdcem. Přijít do vztahu „už cestou“ je jiné než narodit se vedle někoho. A do třetice: dceřina sestra z otcovy strany. Tam láska tepe naplno – bez slov, podmínek, hodnocení. Navzájem jsou si světem i sluncem v dešti.

Jejich otec už není mezi námi. A tak jsme udělali krok, který papír nevysvětlí, ale srdce chápe: vzali jsme malou „na spinkání“. Jednu noc? Málo. Maminka té nejmladší je tolerantní, takže z noci byly dny.

Víkend, kdy čas dostal zrcadlo

Startujeme v Praze: já, moje dcera a manželův šestiletý syn. V neděli se přidává tříletá sestřička. A mně se děje zázrak – jako by mi někdo na den vrátil čas. Dcerku zrcadlí drobná holčička: stejný smích, pohyby, oči. Nepřijde to dvakrát.

V pondělí ZOO. Dvě holky – dvojčata napříč roky. Podobné a přesto každá jiná. Moje dcera s ní tráví každou minutu – dělám jim místo pro vztah a možná přátelství na celý život. Je to zároveň radost sdílená i tichá bolest po tátovi: život v jednom balíčku.

A pak je tu ještě náš Riky.

Náš čtyřnohý člen smečky. Obětoval se okamžitě. Malou hlídal na každém kroku. Když spala, ležel věrně u postele. Když se pohnula, pohnul se taky. Neptal se. Nepotřeboval vysvětlit. Prostě věděl. Psi někdy pochopí víc než lidi – beze slov, bez podmínek.

Tichý klobouk dolů

Na závěr smekám. Všem ženám s malými dětmi. Člověk zapomene, jaké to je – ta únava, tempo, neustálá pohotovost. A pak to zas přijde, když tě někdo nečekaně hodí do vody. Plaveš, připomeneš si, přiznáš si, že je to těžké – a přesto krásné.