Z gauče k ohništi – jak jsme ze šelem udělali cecky

Někdy pozoruji svého psa a říkám si, jak je vůbec možné, že jsme z vlka vypiplali tohle. Tohle cecka. Flegmatika s kožichem. Milovníka gauče, co se sotva zvedne na venčení, natož do nějakého boje. A přitom když někdo slyší jeho plemeno, hned přichází otázky typu: „Nebojíte se? To je ten bojový?“

Tak se na to podívejme z jiného úhlu – z úhlu ohniště a pradávné intuice.

Kdysi dávno, v časech, kdy byly jeskyně trendy a pazourek vrchol techniky, si jeden z prapředků člověka všiml, že některý vlk je méně plachý než ostatní. Neutíká. Možná se přiblíží. Možná se nechá nakrmit. A v tu chvíli se stalo něco důležitého: mezi vlkem a člověkem vznikl tichý pakt. Ty mi pomůžeš, já tě nakrmím. Ty mě budeš chránit, já ti dám místo u ohně.

Takhle to začalo. A potom? Léta, staletí, tisíciletí selekce. Ne na agresi. Na spolupráci. Na ochotu následovat člověka, vnímat jeho nálady, přizpůsobit se mu. Psi byli hlídači, pastýři, lovci, později dokonce terapeuti. A teď?

Teď leží u mě na gauči, chrápe tak, že rezonují rámy oken, a když slyší podezřelý zvuk, zvedne obočí a otočí se na druhý bok.

Takzvané "bojové plemeno".

Ano, správně – bojová plemena neexistují. Je to jen nálepka. Marketing strachu. Reakce na neznalost a senzacechtivé titulky. To, co skutečně existuje, je pes. Jedinečný, učenlivý, vnímavý. A to, jaký je, záleží především na tom, kdo ho vede. A jak.

Můj pes možná vypadá jako obrněný transportér na čtyřech tlapách, ale duši má jako nadýchaný marshmallow. Věrný, klidný, věčně připravený na mazlení – a ideálně i na kus párku. Vždyť co by taky dělal? Evoluce ho dovedla sem. Ke mně. Na gauč. Do lidského světa, který mu už dávno patří stejně jako nám.

A tak si říkám: Díky, pradědo, žes tehdy nakrmil toho vlka.