„Změnila ses.“ – „Díkybohu!“

aneb když už se nechceš zalíbit, ale raději patřit sama sobě

Jedna z nejčastějších vět, které jsem za život slyšela, nebyla „Máš krásné vlasy“ nebo „Tahle sukně ti fakt sekne“.
Byla to spíš věta, co mezi řádky skrývá víc než jen pozorování:
„Změnila ses. Jsi nějaká jiná. Co se s tebou děje?“
A za ní následovala starostlivá nabídka: „Trápí tě něco? Je něco doma? Svěř se mi.“

A já jsem dlouho nevěděla, co odpovědět. Protože ano – něco se dělo.
Začala jsem být víc sama sebou. A to nebylo všem příjemné.

Najednou jsem nebyla tak pohodlná. Už jsem neříkala automaticky „ano“. Neusmívala jsem se ze zvyku. Nepřikyvovala.
Přestala jsem se snažit vejít do škatulek, očekávání – a do velikosti 34 z roku 2009. (Ano, tehdy jsem se do ní vešla. Dneska už se radši vejdu do klidu.)

Růst bolí. Ale zůstávat bolí víc.

Změnila jsem se, protože mě už nebavilo žít jen pro ostatní.
Protože být „ta hodná“, „ta tichá“, „ta vždycky připravená pomoct“, je krásné… ale jen dokud se tím nevymazáváš sama sobě.
Začala jsem si vážit svých hranic. Svých „ne“. Svých vnitřních kompasů. I těch dnů, kdy jen mlčím a potřebuji být sama.

A jak už to bývá – někteří lidé odešli.
Kamarádky, které mě milovaly, dokud jsem byla verze, kterou znaly. Ale ne ta, kterou jsem se stala.
Ne každý zvládne, že se měníš. Protože když se změníš ty, zrcadlíš i jejich vlastní stagnaci. A to někdy bolí víc než ztracené přátelství.

Některá přátelství mají datum spotřeby.

A není to tragédie. Je to přirozené.
Je v pořádku, že si s některými lidmi přestaneme rozumět.
Protože už nejdeme stejným směrem. Už nás nespojují stejné hodnoty, stejné bolesti, stejné ticho.

A víš co?
Tohle uvolňuje místo.
Pro lidi, kteří tě nezvou na kávu jen tehdy, když se směješ. Ale i když jsi v slzách, s kruhy pod očima a potřebuješ jen říct: „Dneska nic nezvládám. Ale jsem tady.“

Změna není hrozba. Je to návrat.

Změnit se neznamená, že se stáváš někým jiným.
Znamená to, že se vracíš domů.
K sobě. Ke svým snům, potřebám, hlasu. K tomu, co jsi jako malá tušila – ale dospělost ti to na chvíli vzala.

A ta žena, která se v tobě dnes probouzí?
Ta je silná. Citlivá. Moudrá. A možná trochu neřízená střela.
Ale hlavně – je pravdivá.