Povest o Felicitine studance.
Pobliz Ledovych sluji je take Felicitina studanka. K ni se vaze nasledujici povest.
V údolí pod vranovským hradem, se jednou u čistého pramene lesní vody usídlila spolu se svými družkami královna vil Felicie. Lidé si vyprávěli o její kráse a zázračné moci, ale jen málokomu se ji podařilo uvidět.
Na hradě žil v té době udatný rytíř s manželkou a dvěma dětmi. Ty se jednou zatoulaly trochu dál od domova – až přišly ke studánce. Tu se před nimi objevila postava zlatovlasé víly v bílém splývavém rouše a s diamantem na čele. Jak se děti ulekly! Felicie se na ně vlídně usmála, polaskala je a ukázala jim zpáteční cestu. Slíbila při tom, že bude nad nimi bdít a ochraňovat je.
Zanedlouho nato se otec obou dětí – vranovský hradní pán – vydal na lov. Při honbě za poraněným jelenem se dostal až k novému sídlu královny vil. Vtom se před ním objevila Felicie a se zachmuřenou tváří mu přikázala, aby lesní zvěř, která je pod její ochranou, už dál nelovil. Rytíř se podivil, ale uposlechl.
Nelitoval. Jeho život plynul od těch dob hladce a ve spokojenosti, bez nouze a zármutku. Až jednoho dne byl pozván k znojemskému knížeti na rytířský turnaj. Víla ho varovala, aby s sebou nebral svou ženu, že jí hrozí velké nebezpečí. On ale na její dobrou radu nedal. Zpět se pak vrátil sám, jeho manželka se během lovu zřítila do propasti.
Jak pomoci dětem? Zoufalý rytíř vyhledal královnu vil a ta na jeho prosbu slíbila matku nahradit. Vymínila si však, že každý den se západem slunce vranovský hrad opustí, aby se na chvíli vrátila do své říše. Rytíř jí musel přísahat, že v noci zůstane vždy na hradě a že po ní nebude pátrat.
Svůj slib plnil dlouho, až jednoho večera nedokázal ukrotit zvědavost a tajně se vydal za odcházející vílou. Vynořila se mu z mlh nad pramenem, jak ve středu svých družek tančí. Dosud nikdy nebyl její krásou tak uchvácen. Neodolal a v roztoužení vykřikl její jméno. Rázem všechny víly zmizely. Zůstala jen královna. Se slzami v očích se obrátila k rytíři a pravila: „Štěstí od nás odešlo. Už se k tobě nemohu vrátit. Zlíbej za mě svoje děti a starej se o ně pečlivě“. Pak se rozplynula. Nikdy ji už nespatřil. Čas pak položil na hlubokou ránu milosrdnou dlaň.
Děti dorostly, založily si vlastní rodiny a na vílu se zvolna zapomínalo. Pán vranovského hradu však nezapomněl nikdy, ještě na smrtelném loži šeptal její jméno. A nejmladší z jeho dětí, dcera nazvaná po víle – matce Felicie, pak nad pramenem v údolí postavila kapličku, kterou nechala ozdobit postavami tančících nymf.