Bylo 5.4.2017 (takže včera) večer a já se marně snažila usnout. Přišlo mi to skoro jako noc před Štědrým dnem ( i ve svých 32letech se každou zimu těším na Ježíška) a mě to prostě nešlo. Taková ta nervozita, očekávání, natěšenost. Pořád jsem si říkala: Zítra už to svoje zlatíčko konečně uvidíš ... 

No, co vám budu povídat. Samozřejmě, že jsem toho skutečně moc nenaspala. Což znamená, že jsem spala ještě méně než normálně, když chodím vyprazdňovat močový měchýř (pozn. už od cca 8tt a lepší to asi už nebude). Nechápu, jak mi můžou říkat: Spi, dokud můžeš. Pak už se nevyspíš. Hahaha ... 

A najednou bylo ráno. Tatínek se nám vrátil z noční, šel spát a já se zašila do obýváku, abych nerušila a vyčkávala jsem 12 - 13h až se vzbudí a následně vyrazíme. Vždyť přece ve 14.30h tam máme být. SAKRA !!! Koukám znovu pro jistotu do mailu a zjišťuju, že mám hlavu děravou a jedeme až na 15.30h. Ouha !!!! Další hodina čekání :D 
Nicméně dočkala jsem se, přítel vstal, ,,nasnídal se" a jeli jsme.

Zasedli jsme do čekárny. Ufff!!! 15.30 , 15.35 , 15.45 , 15.55

A pak: 16.00 se ozvalo: Paní Malá, pojďte si 🙂

Pana doktora jsem viděla poprvé v životě a hned na mě udělal dobrý dojem. Prostě sympaťák. Zalehla jsem na lehátko a přítel stál a koukal na obrazovku co se bude dít. Pak to známé studění na bříško a začal další ze spousty krásných zážitků, kterých je mé těhotenství plné. První miminko a já vše neskutečně prožívám, ať už to byl gestační váček, bijící srdíčko, pohybující se ručičky a nožičky nebo sdělení pohlaví ( dobře, to byl šok).