Zrovna jsem přemýšlela o tom, proč těhotenství trvá devět měsíců a jestli tu není nějaká podobnost s Danteho devíti kruhy pekelnými. Mám podezření, že devítka je prokleté číslo a není to náhoda! V prvním trimestru jsem obdržela tabulkově vypočítaný termín porodu. 9.9. Když se na to dívám zpětně, divím se, že jsem nepovažovala své dítě za vyvoleného už od doby, kdy se vyskytl v mém břiše. Skoro bych se bála, že není sám, ale že jich bude také devět.
Sice není stanoveno, kdy je potřeba oznámit zaměstnavateli, že v sobě nosíte nový život, nicméně jsem to na můj vkus udělala příliš brzo. Na HR mi samozřejmě řekli, že jsem si dala na čas a měla jsem to oznámit mnohem dřív. Jízlivou poznámku jsem spolkla a byla na sebe nevýslovně hrdá! Stejně tak jsem pociťovala patřičnou hrdost, že jsem neposlala do análního otvoru svého kolegu, který okomentoval šišlající kolegyně, rozplývající se nad videem malého parchantíka, že brzo taky budu taková. I když už je můj drahý synáček na světě, stále nejsem z těch, kterým přijde kakáníčko a blitíčko rozkošňoučké a všechny ostatní děti mi připadají vesměs stejné a ošklivé. Nemám potřebu sdílet cokoliv na sociálních sítích a lhát ostatním maminám, jak je jejich robátko úžasné a talentované.
Nevolnosti v prvním trimestru byly opravdu nezapomenutelné. Samozřejmě jsem zkusila všechny babské rady, které jsem se dočetla na internetu. Bohužel jsem se dočetla i to, že některým ženám nevolnosti nezmizí až do porodu. Začala jsem uvažovat nad tím, zda by nebylo lepší se sociálním sítím a internetu vyhýbat obloukem. Nebo si lehnout na koleje. Přeháním, to jen kdybyste to nepochopili.
Tu a tam jsem šla domů z práce dřív, k čemuž bylo mé okolí kupodivu shovívavé. Nedělám si však marné iluze. Náš kolektiv je velmi přátelský a všichni jsou na vás ťuťu ňuňu, jen do té chvíle, než za vámi zaklapnou dveře. Můžu říct, že jsem toho měla plný brejle pokud šlo o směnu jako takovou. Poslouchat ještě konspirační teorie o tom, jak tenhle kolega nechodí do práce, protože je to simulant a lenoch a určitě není nemocný, to fakt chcete. Tím spíš, pokud jako já, děláte mentora. Mě to baví, nová krev je super, ať už se jedná o generaci Z, nebo mileniály. S kým jsem měla problém byli vesměs boomeři, právě pro svou zálibu v pomluvách a averzi vůči jakékoliv změně v pracovních procesech. Bohužel jsem neměla dost energie na to, abych se v tom víc angažovala a třeba se i pohádala. Vystačila jsem si tedy s hnusnými pohledy. Vrchol všeho bylo, když se dvě slepice rozhodly pomlouvat druhou mentorku v mé přítomnosti. Co si sakra ta drůbež myslí?
Do toho mi zlepšilo náladu jak si okolí všímalo, že vypadám údajně "naprosto příšerně". Přemýšlela jsem, jak ten "požehnaný stav" popsat. Asi jako kombinaci střevní chřipky a pořádné kocoviny. Zažívala jsem krizi identity a tu nejstrašidelnější věc, která mě kdysi poslala do kolen a také k psychologovi. Začala jsem ztrácet sebe samu. Nebavily mě mé koníčky, které jsem měla ráda. Nebavilo mě číst, hrát hry, chodit ven, poslouchat své oblíbené youtubery, ani vybarvovat mandaly. Nic. Jediné na co jsem se zmohla bylo ležet na gauči a sledovat jak manžel hraje na PSku. Jasně, na internetu se dočtete o hormonální bouři, o tom jak vám přepne a ohromně se těšíte na mimíska a možná nemáte chuť řešit nic jiného. Já nechtěla o miminech, porodních kurzech a vaginálních napářkách nic slyšet. Chtěla jsem se vrátit do starých kolejí. Mít zase radost ze života. I když na to nejsem hrdá, takhle jsem se proválela až do druhého trimestru. Vybírala jsem zbylou dovolenou, seč mi síly stačily, neboť neschopenku mi nikdo napsat nechtěl. Mluvila jsem o svých pocitech hodně otevřeně a kupodivu se našli i lidé, kteří to chápali. Jinak je těhotenství strašně osamělá záležitost. Chcete být zase sami sebou, chcete být tím, koho jste znali ještě pár měsíců zpátky. A ono to nejde. Jakmile se rozkřikne, že čekáte rodinu, stáváte se inkubátorem. Většina lidí řeší jenom vašeho parazita, díky kterému vypadáte hrozně a občas si připadáte neviditelní. Haló, jsem to pořád já. Pořád mám jméno, neříkejte mi mámo, protože nejsem vaše máma. Zeptat se na dítě je sice fajn, ale můj zchátralý mozek potřebuje taky jinou "intelektuální potravu". Už tak jsem byla unavená z googlení recenzí na porodnice a čtení hororových porodních příběhů ve mě místo hrůzy vybudovalo spíš totální apatii, což je vlastně skvělé. Přijde mi úsměvné, jak ohleduplní vůči mě někteří lidé byli, co se brutality týče. Žádné strašidelné historky, žádné osobní zkušenosti s porody, nebo vyprávění o rozbité hlavě! Ne, ne, ne, to není pro uši přecitlivělé těhulky. Tahle těhulka, která spíš než citem oplývala permanentním nasráním si však na Netflixu s chutí pouštěla dokumenty o sériových vrazích a nacházela v tom jistou míru tolik potřebného komfortu.
Věřila jsem tomu, že až nastoupím na mateřskou, tak mi doma asi hrábne z nudy, ale popravdě, to co předváděli moji drazí spolupracovníci, mě přesvědčilo o opaku. Ale nebudu předbíhat. Třeba jste se v tomhle článku také tak trochu našli a jestli vás to teprve čeká, tak snad máte alespoň rámcovou představu o tom, co vás může potkat. Není to jenom euforie a nakupovací mánie. A je to zcela v pořádku. Drž se, jednou tohle období skončí a všechno bude mnohem lepší a jednodušší, než ti slibují ty chodící černé kroniky! Když to říká i taková negativistka jako já, tak je to určitě pravda.

Nespavost je mrcha. A čím si krátit dlouhou chvíli od čtyř ráno než nekonečným přemítáním o tom, kdy už konečně můj syn obdrží příkaz k vystěhování a jaké to vlastně bylo na úplném začátku? Když se ve vzpomínkách vrátím do ledna roku 2025, dělá se mi špatně ještě teď. Tma, sychravo, odporná zima a aby toho nebylo málo, začátek těhotenství. První týdny byly vlastně ještě celkem zlaté. Manžel byl nadšený i když jeho první reakce při pohledu na pozitivní těhotenský test zněla: "To jako fakt?" No ne, asi si dělám prdel.

Jako fakt. Taky neskáču radostí z toho, že jen o pár dní později mě sestřelily těhotenské nevolnosti. Nikomu hlavně nevěřte, až vám o nich bude vyprávět různá moudra! Ranní nevolnosti, jsou celodenní nevolnosti. Ještě dneska mám trauma, když si na to vzpomenu. Jako by ze mě nějaký parazit vysával veškerou chuť k životu. Nejhorší byly pravděpodobně večery. Ležela jsem na gauči, zabalená do deky, dívala se na tu odpornou tmu za oknem a s nepřítomným výrazem hypnotizovala televizní obrazovku, abych se rozptýlila. Marně. A nechci tu být za nějakého chudáčka, protože jako zázrakem jsem se ani jednou nepozvracela. Vím, že jsou ženy, které to mají mnohonásobně horší a zvrací takřka imrvére, některé si dokonce za své úsilí vyslouží hospitalizaci. Já si nevysloužila ani neschopenku. Gynekoložka nad vším co mě trápilo měla sklony mávat rukou s tím, že je to normální, maximálně mi předepsat předražené prášky a šup šup ven, už tam čeká další pacientka. Bohužel neschopenku jsem nedostala ani od praktické lékařky. A tak jsem každé ráno div nevypustila duši při oblékání, kdy jsem na sebe navlékala pět vrstev oblečení, abych nezdechla zimou a nutila si do žaludku alespoň nějaké jídlo, abych mu dala jinou práci, než neustále posílat žaludeční šťávy do mého jícnu.
Svůj pracovní "výkon" bych radši nerozebírala. Naprosto všechno mi bylo jedno a toho se tak nějak držím dodnes. Říkala jsem si, že když už teda přišlo těhotenství, alespoň se nemusím každý měsíc trápit s menstruací. Ale samozřejmě, že menstruační bolesti zejména na začátku téhle krasojízdy (a teď zjišťuju, že i na konci) nejsou ničím vzácným. S tím rozdílem, že si nemůžete dát nic moc účinného proti bolesti. To všechno jsou jenom drobný nepříjemnosti. Nejhorší bylo první vyšetření, kdy jsem si šla v podstatě jen pro potvrzení toho, co už dávno vím. Doktorka mě vyděsila, protože v šestém týdnu by mělo embryo nějak vypadat. Já jsem však nezapadala do debilních tabulek a tak lékařka prohlásila cosi o možnosti zamlklého těhotenství a že teda ještě tejden počkáme a kdyžtak půjdu na kyretáž. Bylo mi do breku, celej ten podělanej týden. Měla jsem toho plnou hlavu a když jsem seděla u počítače a poslouchala debilní požadavky našich zákazníků, měla jsem co dělat, abych na ně nebyla hnusná, pro jejich malicherný problémy. Občas jsem se očima zapíchla do koše na papír, který se jevil jako velice elegantní řešení pro případ náhlé nutnosti se pozvracet. Připadala jsem si jako herečka, která neustále něco předstírá. Neměla jsem si s kým o tom promluvit, kromě manžela. Oba jsme tak dělali co jsme mohli a byli si vzájemně oporou.
Dnes už vím, že vše naštěstí dopadlo dobře. Ani teď ostatně nejsem tabulková a je mi až podezřelé, jak můžou mít páni doktoři na všechno grafy a poučky, když je nám všem dobře známo, že ženské tělo se v minulosti příliš nezkoumalo. Těhotenství není nemoc, ale běda jestli nepřijdete na další kontrolu! Na té jsem už obdržela jakýsi látkový pytel s reklamními pitomostmi, testery a samozřejmě hromadou výhružných letáků, které slibovaly budoucím maminkám rozmanitá zdravotní rizika, kterým se dá samozřejmě předejít pokud budete užívat ten či onen přípravek, objednáte se na tohle či tamto vyšetření a zaplatíte nehoráznou sumu za předraženou lahvičku, protože pouze ona neuvolňuje škodlivé látky do pití. Většinu těch nesmyslů jsem zkrátka vyhodila, protože vystresovaná jsem byla dost i bez těchto katastrofických scénářů. Má doktorka mi ještě pár letáčků s předraženými vitamíny přihodila, když jsme domlouvaly termín další návštěvy. No hlavně si kupte tydlencty a žádný jiný a ideálně si je objednejte přese mne, ne abyste to brala z eshopu. Jo jasně. Dej mi pokoj.

A poslední poznatek na závěr. Zázvorové bonbony jsou k prdu, pokud si s nimi tedy nechcete pomoct, aby se vám lépe zvracelo. Vydržel mi v puse tři sekundy a budu upřímná, z té vzpomínky se mi navaluje ještě teď.

Kult šťastné matky, která je celá odvařená z toho, že se všeho vzdá, jen aby se starala o roztomilý a uřvaný uzlíček "štěstí" je stále velmi živý a aktuální. Buď jste dostatečně naivní, abyste tomu uvěřili, nebo jste víc jako já. Realisti. Máte pochybnosti. Říkáte si, že něco bude jistě super a mnohem jednodušší, než říkala Máňa z Horní Dolní a něco bude naopak připomínat pekelnou jízdu jako z Bullet Train. Myslíte si, že moje strasti začaly až v okamžiku, kdy se na testu objevily koleje? Ne, stigmatizace žen na inkubátory, kterým jednoho dne začnou tikat hodiny mě vydatně provází už od ranných let.

Míra hulvátství ve společnosti je takřka neuvěřitelná. Dotazy na to, kdy se konečně rozmnožím, proč s tím tak otálím, že to pak nepůjde, na mou hlavu padaly navzdory tomu, že jsem dotyčné chytrolínky poučila, že takovéhle poznámky nejsou ani vhodné, ani slušné. Tímto bych ráda poděkovala zejména svým retardovaným kolegyním z práce. Světe div se, všechno jsou to matky, tudíž bych očekávala alespoň stopové množství prvku zvaného empatie. Chápu, laktační psychóza dokáže zabít i ty nejodolnější mozkové buňky (pociťuju i na sobě a nenávidím se za to), nicméně stále žasnu, jak některé ženy dokáží svým chováním zdatně sekundovat hyenám, nebo pověstnému řeznickému psu.

Proč se nevyptávat na to, kdy bude mít žena dítě? Za prvé nevíte, zda nemá zdravotní problém, který ji trápí a který jí svým debilním dotazem neustále omíláte o hubu. Za druhé, co je vám vůbec do toho? Za třetí, smiřte se s tím, že někdo o děti zkrátka nestojí. Wow. Skandál. Když nepomohlo slušné vysvětlování, zabral jedině starý dobrý resting bitch face a odchod z debaty, ideálně i z místnosti. Samozřejmě to nakonec dopadlo tak, že já jsem byla ta divná, namyšlená nána, která se neumí chovat. Je to až k neuvěření, že jakmile si nastavíte hranice, jste považováni za podivíny, se kterými se vůbec nedá vyjít. Pozitiva to má. Nikdo se s vámi nechce bavit a konečně máte co jste vždycky chtěli. Svatej pokoj.
Když jsem se nakonec dočkala dvou čárek na těhotenském testu, bylo to stresující. V časopisech se dočtete o euforii, nadšení, těšení se, pocitu, jako byste si něco šlehli. Nevznášíte se snad na duhovém obláčku? Pak budete jistě špatná matka. Realita byla v mém případě mnohem prozaičtější. Dostavil se strach. Ještě jsem netušila do čeho jdu a co mě všechno čeká a přesto to na mě dolehlo. Neobešlo se to bez slz a cítila jsem se na tom sama. Manžel měl za pár dní narozeniny a proto jsem se rozhodla tohle překvapení v sobě pohřbít a vypořádat se s tím šíleným koktejlem emocí potají. Zabalit test do dárkového papíru a ještě chvíli počkat. Mimo jiné také si dát s oznámením na čas v práci, až mi náš drahý vedoucí navýší plat o těch pár ušmudlaných procent, která nepokryjí ani inflaci a teprve poté oznámit tuhle "radostnou novinu".

Tohle je můj long story short. Proč to píšu? Protože si chci srovnat myšlenky. Někde je zakonzervovat. Protože chci ostatním ženám ukázat, že pokud někdy pochybovaly, měly strach a neodolatelnou touhu uškrtit nějakou chytrou nánu ve svém okolí, je to v pořádku. My těhotné, jsme přece zmítané hormony. Akorát, že místo toho abych byla lítostivá, jsem spíš permanentně nasraná. Krutě upřímná. Jestli vás to děsí, nečtěte to. S velkou pravděpodobností podobných deníčkových zápisků vyplodím ještě víc a servítky si brát nebudu.