Buďme realisti

Kult šťastné matky, která je celá odvařená z toho, že se všeho vzdá, jen aby se starala o roztomilý a uřvaný uzlíček "štěstí" je stále velmi živý a aktuální. Buď jste dostatečně naivní, abyste tomu uvěřili, nebo jste víc jako já. Realisti. Máte pochybnosti. Říkáte si, že něco bude jistě super a mnohem jednodušší, než říkala Máňa z Horní Dolní a něco bude naopak připomínat pekelnou jízdu jako z Bullet Train. Myslíte si, že moje strasti začaly až v okamžiku, kdy se na testu objevily koleje? Ne, stigmatizace žen na inkubátory, kterým jednoho dne začnou tikat hodiny mě vydatně provází už od ranných let.

Míra hulvátství ve společnosti je takřka neuvěřitelná. Dotazy na to, kdy se konečně rozmnožím, proč s tím tak otálím, že to pak nepůjde, na mou hlavu padaly navzdory tomu, že jsem dotyčné chytrolínky poučila, že takovéhle poznámky nejsou ani vhodné, ani slušné. Tímto bych ráda poděkovala zejména svým retardovaným kolegyním z práce. Světe div se, všechno jsou to matky, tudíž bych očekávala alespoň stopové množství prvku zvaného empatie. Chápu, laktační psychóza dokáže zabít i ty nejodolnější mozkové buňky (pociťuju i na sobě a nenávidím se za to), nicméně stále žasnu, jak některé ženy dokáží svým chováním zdatně sekundovat hyenám, nebo pověstnému řeznickému psu.

Proč se nevyptávat na to, kdy bude mít žena dítě? Za prvé nevíte, zda nemá zdravotní problém, který ji trápí a který jí svým debilním dotazem neustále omíláte o hubu. Za druhé, co je vám vůbec do toho? Za třetí, smiřte se s tím, že někdo o děti zkrátka nestojí. Wow. Skandál. Když nepomohlo slušné vysvětlování, zabral jedině starý dobrý resting bitch face a odchod z debaty, ideálně i z místnosti. Samozřejmě to nakonec dopadlo tak, že já jsem byla ta divná, namyšlená nána, která se neumí chovat. Je to až k neuvěření, že jakmile si nastavíte hranice, jste považováni za podivíny, se kterými se vůbec nedá vyjít. Pozitiva to má. Nikdo se s vámi nechce bavit a konečně máte co jste vždycky chtěli. Svatej pokoj.
Když jsem se nakonec dočkala dvou čárek na těhotenském testu, bylo to stresující. V časopisech se dočtete o euforii, nadšení, těšení se, pocitu, jako byste si něco šlehli. Nevznášíte se snad na duhovém obláčku? Pak budete jistě špatná matka. Realita byla v mém případě mnohem prozaičtější. Dostavil se strach. Ještě jsem netušila do čeho jdu a co mě všechno čeká a přesto to na mě dolehlo. Neobešlo se to bez slz a cítila jsem se na tom sama. Manžel měl za pár dní narozeniny a proto jsem se rozhodla tohle překvapení v sobě pohřbít a vypořádat se s tím šíleným koktejlem emocí potají. Zabalit test do dárkového papíru a ještě chvíli počkat. Mimo jiné také si dát s oznámením na čas v práci, až mi náš drahý vedoucí navýší plat o těch pár ušmudlaných procent, která nepokryjí ani inflaci a teprve poté oznámit tuhle "radostnou novinu".

Tohle je můj long story short. Proč to píšu? Protože si chci srovnat myšlenky. Někde je zakonzervovat. Protože chci ostatním ženám ukázat, že pokud někdy pochybovaly, měly strach a neodolatelnou touhu uškrtit nějakou chytrou nánu ve svém okolí, je to v pořádku. My těhotné, jsme přece zmítané hormony. Akorát, že místo toho abych byla lítostivá, jsem spíš permanentně nasraná. Krutě upřímná. Jestli vás to děsí, nečtěte to. S velkou pravděpodobností podobných deníčkových zápisků vyplodím ještě víc a servítky si brát nebudu.