V hlavě se mi honí spousta věcí a zároveň mám pocit, že je v ní úplně vygumováno. Tolik si uvědomuju, že žiju až moc nevědomě. Nedává to všechno smysl, i když uvnitř, někde hluboko, cítím, že teď to ten největší smysl dává. Teď, když mám dvě malé děti.
Bože, pamatuju si vůbec já, jak jsem žila bez dětí? Ani moc ne. Vždyť já si už ani moc nevybavuju, jak se žilo s jedním dítětem. Teď, když už jsem téměř sedm měsíců maminka dvojnásobná.
Zajímalo by mě, až se vrátím do práce a děti povyrostou, tak jestli se mi všechny vzpomínky a všechny zážitky vrátí a mozek najede zase na normální fungování. Protože teď je to taková každodenní jízda, že opravdu nevím, v jakých situacích jsem to 100% já a v jakých autopilot.

Je to opravdu ta největší škola života. A pro nás perfekcionisty (řekněme i šprty) je, troufám si říct, nejtěžší. Protože tady nejde se nic nadrtit, nenajdeme na všechno odpovědi v knihách, v debatách, na internetu.. a to mě někdy teda drásá, být tak bezradná (nutno říct i kvůli prkotině) a hledat a hledat a zabředávat do témat, které jsem na počátku ani neřešila.
Ale joo, po těch třech letech rodičovství mám pocit, že se to kapánek zlepšilo a moje intuice občas i překřičí ten zažitý zvyk jít podle pravidel a podle toho, jak se to osvědčilo jiným nebo jak to doporučuje Světová zdravotnická organizace.

Občas si říkám, existuje opravdu maminka, která je ve své roli pevně ukotvená a plynule s růstem svého dítěte se i sama vyvíjí v roli mámy a zvládá ty přechody hladce? Klobouk dolů, taková maminko, jsi mým vzorem.
Já ty přechody a změny vždy zvládala docela kostrbatě, no a teď? Neoklepu se z jedné a je tady další. Mám tříletou holčičku a já mám normálně pocit, že už s ní mám občas vztah jako s puberťačkou, křik, vztek, slzy a neustálé opakování slova "okamžitě". Tolikrát jako v poslední době, jsem tohle slovo snad nikdy v životě nepoužila.
A do toho její malý bráška. Sice ještě malinký a hodný, ale často hladový na prsu a také vyžadující maminku u sebe při sebemenší nejistotě v tomhle pro něj novém světě. Zatím to neumím, být v jednu chvili pro oba najednou na 100 %. Jde to?
A pak přijde chvíle, kdy si říkám, že třetí miminko by se nám do náručí ještě vešlo.. Fíha, tuhle myšlenku pak zase šoupnu v hlavě někam dozadu a nechám si ji na později. ☺️

Nikdy ani na vteřinu jsem nezalitovala, že mám tyhle svoje dvě děťátka, ale zalitovala jsem toho, že oni mají mě, takovou mámu. Ano. Mám někdy výčitky svědomí, že nejsem dost dobrá, že dělám chyby. A co se jednou stane, nejde vrátit a já beru vše tak ultimátně. Já opravdu až moc nad vším přemýšlím. Jedu, jedu a jedu skoro bez nádechu, den za dnem utíká. Když je čas, tak přemýšlím, jak zapracovat sama na sobě, jak si něco dopřát, odpočinout, ale nikdy nezbyde čas to zrealizovat. 

Říkám si, jsem relativně mladá, je mi 29 let, mám 2 děti a až povyrostou, bude ještě spousta času si pořádně všeho užít nejen jako rodina, ale i jako sama maminka s dostatkem energie, kterou můžu investovat i do sebe. V tuhle chvíli ale cítím obrovskou zodpovědnost, aby ty první roky života mých dětí jim přinesly do jejich budoucnosti co nejvíce lásky a štěstí a pochopení toho, jak svět funguje. Abych nic nezkazila. Abych nebyla moc přísná, ale ne ani moc volnovýchovná.

A tak se to všechno pomalu "učím", především to, jak se vlastně neučit.
Z knih, internetu, debat a diskuzí, ale jak se učit prostým bytím s dětmi. Být tady a teď a plná empatie, kterou jsem vždy tak vynikala a pro každého byla vrbou a najednou s mými dětmi mi to skrz únavu a spoustu v hlavě vytvořených ve finále zbytečných starostí tolik nejde.
Aspoň, že my maminky se máme navzájem. Jeden týden se vyplakávám na rameni "jedné z nás" já a přijímám slova podpory a věřím úplně každému slovu, protože cítím, že jsou řečena upřímně a od srdce. A další týden jsem zase já ta, která je zrovna na té pomyslné horské dráze nahoře a má sílu tu být pro jinou maminku, která tápe a cítí se na dně. Za tohle jsem tak vděčná. Děkuji za své děti a za děti ostatních maminek, protože nás všechny dělají ve všech směrech lepšími. I když to někdy bolí.
Ale jak říká můj manžel, když posiluje - co bolí, to roste! 😁 (To jen trocha humoru a nadsázky na konec).

Jsem člověk, který rád hloubá a pitvá se ve svých pocitech a naládách. Takže by se dalo říct, že od té doby, co je ze mě máma, jsem ve svém živlu. Tolik podnětů a emocionálních výkyvů mi už nic jiného, co mě v životě potká, nenabídne. Pravdou ale je, že jsem občas v koncích.

Nicméně ten první společný rok s mojí holčičkou mě vytrénoval tak, že se ve finále vždycky spíš všemu směju. Když se tak zamyslíte, nepřijde Vám to taky někdy k smíchu? 

Takové to, když se mi nelíbí třeba tvar mých rtů a najednou si prohlížím svoji dceru, která je zdědila po mně a ona mi přijde se vším všudy dokonalá. Jak můžu být na sobě s něčím nespokojená, když mám vedle sebe svoji malou kopii, na které nevidím ani jednu sebemenší chybu? Nehledě na to, že si každý den v hlavě říkám, jakou jsem stvořila čistou krásu a vlastně jí i nadále tvořím.Tak jak si vůbec někdy můžu připadat třeba ošklivá nebo neschopná? To jsme právě my ženy, jeden den zvládáme nemožné s úsměvem na rtech, navlněnými vlasy a lehkým make-upem a druhý den se modlíme, aby už manžel přišel co nejdřív z práce a stíháme tak akorát si dát mastné vlasy do drdolu, opláchnout si obličej vodou a doufáme, že nás přece miluje takové, jaké jsme přirozeně. Teď mi to přijde úsměvné, ale jakmile přijde den mastných vlasů, raději bych se neviděla. 🙂

Dalším paradoxem je vnitřní touha po pokrocích vlastního dítěte. Znáte to také? Nikdy bych své dítě do ničeho nenutila, ale ve skrytu duše si přeji, aby už zvládalo tohle a tamto. A teď přichází to absurdní. Ve vteřině, kdy toho mnou vytouženého pokroku dosáhne, tak já si najednou postesknu. Už je to tu, máme další milník za sebou, tak rychle mi roste a za chvilku už to nebude miminko. Někdy se sama sebe ptám, jestli to je normální. Ale asi je. Pro všechno v životě platí, že není důležitý cíl, ale cesta k němu. Samotný cíl nás tolik neobohatí, jako ta cesta, kterou musíme absolvovat. A tak je to i s našimi dětmi. Proto už u těch druhých a dalších potomků to maminky asi tolik neřeší. Protože už vědí, že to, kdy začne jejich maličké sedět, lézt, chodit, není důležité. Důležité je být prostě spolu a prožívat chvíle se svým miminkem naplno. No, ty maminky od více dětí asi primárně ani nemají čas vést si v hlavě takovéhle úvahy. 🙂

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jak asi bude moje miminko vypadat, jaké bude. Nicméně realita mě dostala na kolena, protože nic tak perfektního jsem si představit nedokázala. Už rok jsem s ní každý den a jsem svědkem jejího objevování světa a stejně mám pocit, že nikdy úplně neuvěřím tomu, že je to pravda. Také máte někdy ten pocit, že se Vám to jenom zdá? Do teď jsem žila život, který mě bavil a motivoval a já si ho moc užívala, ale najednou žiju v úplně jiném rozměru. A ta intenzita žití mi přijde tak silná, až někdy jen nevěřícně koukám na svého muže s dcerou, jak si spolu hrají uprostřed obýváku a fakt se mi nechce věřit, že mám to, co jsem si vždy přála. A hlavně, že tohle je teprve začátek a až tu bude běhat víc prcků, tak teprve pak to bude mít grády a já se budu štípat, jestli se mi to jenom nezdá.

Na závěr bych chtěla napsat jen to, že u nás samozřejmě není každý den sluníčkový a jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno nesmírně těžké. Avšak jako maminka na mateřské mám to štěstí, že ten nejlepší lék na špatnou náladu mám pořád u sebe. Gábinku. 

Už deset měsíců je s námi. Zrovna mi spí na hrudníku, unavená po dlouhém pláči způsobeném zřejmě růstem zoubků. Do toho ji trápí vyrážka pod plínkou, za kterou můžou asi ty zoubky. Co bych se rozepisovala, však to každá maminka zná. Neustálý kolotoč rýmy, opruzenin, bolavých zoubků. Takový je zatím náš podzim. Náš první společný podzim.

Ale tohle si pamatovat nebudu. Budu si pamatovat, jak jsme spolu chodily na plavání, cvičení, dlouhé procházky, to vše za časté přítomnosti našeho taťky, který si nechce nechat ujít, jak jeho holčička roste. Jak nám stojí u gauče, stolů, židlí, vany a dělá první nesmělé krůčky okolo nábytku, které se časem promění na jisté kroky do prostoru. Jak krásně baští.

Nikdy neopomenu jí říkat, jak je šikovná, ikdyž je takhle malinká, pořád jí to opakuju, nahlas i šeptem do ouška. Že je šikovná, úžasná, božátko naše. 

Ráda si takhle píšu jen o svých pocitech, o těch krásných, co se dokáží uvnitř unavené, nevyspalé, občas tápající matky zrodit. Stejně tak se ale uvnitř každého rodí i ty spíše negativní pocity.

A jaká je moje TOP desítka pocitů v souhrnu za těch posledních TOP deset měsíců mého života? Nebudu je psát podle nějakého pořadí, co nejvíc převažuje, protože každý den je jiný a zítra by mohlo být pořadí zase úplně opačné. 

+ LÁSKA je samozřejmě to, co mě napadne jako první. Takové klišé hned na začátek. Ať už přijde ke každé mámě ta láska ve vteřině narození jejího dítěte nebo třeba až se na ni miminko poprvé usměje, vždy je to láska čistá. I my, které jsme si jako bezdětné říkaly, co vše dělat nebudeme, až budeme mít miminko a kroutily hlavou nad těmi, co už matkami jsou, tak i my jsme díky tomuto pro nás novému druhu lásky teď takové jiné, přirozenější a s jasným středobodem našeho vesmíru.

Psychika matky, to je věc záludná. Jak jí porozumět, když ani ona sama, hlavní aktérka příběhu o rodičovství, neví, co se to s ní děje? 

Čím více emocí je člověk schopný prožívat, tím více žije. Není strojem, jeho činy a reakce jsou nepředvídatelné. Bla, bla... Prožívám teď tolik emocí, že ani nejsem schopná o nich psát. A to, co asi nakonec napíšu, nebude mít pro nikoho vypovídací hodnotu, bude to spíše způsob odlehčení mojí mysli.

Už to bude 8 měsíců, co jsem mámou. A kromě toho, že mám báječnou dcerku, kterou miluju nadevše a jsem nevýslovně šťastná, že ji mám, také zjišťuju, co jsem vlastně já sama za člověka.

Děti jsou karmou rodičů. To jsem někde četla a uvízlo mi to v paměti. Neuvěřitelné, jak moc je to pravda. 

Jaká jsem si myslela, že jsem? Spíše introvertní, cílevědomá, ochotná, přející, pokorná, rodinu milující osoba. 

Teď mi žádná z těchto charakteristik mě samé, věřím, nezmizela, ale doplnily je další. Soutěživost, nevěřícnost, nedůvěra, někdy odevzdanost, jindy prostě jen vztek na konkrétní osoby.

Tak už tomu je 5 a půl měsíce, co mi k těm všem sociálním rolím přibyla i role mámy.

Feedback? Ještě, že mám hodné dítě, protože i tak nechápu, že tu obrovsky těžkou roli zvládám. Musím se totiž přiznat: "Ahoj všichni, jmenuji se Jana a jsem google matka." Mám první dítě, byla jsem zvyklá, a vlastně stále jsem, neustále se vzdělávat v tom, co dělám. Takže logicky teď dceru neustále sleduju, googlím každý pupínek a studuji psychomotorický vývoj dítěte v prvním roce života. Čtu diskuze, články, pro a proti u kontroverzních témat, jako je očkování, správné nošení apod., a výsledek? Zmatek! Každý tvrdí něco jiného, co je dobře a co je špatně. Co dítě může a nemůže. Mám za sebou bezesné noci, ne kvůli brečícímu dítěti, ale kvůli přemýšlení nad hexavakcínou. Mám za sebou výčitky svědomí, že i když svoji dceru plně kojím, dala jsem jí dudlík a vlastně jí tím šidím a oblbuju. Mám za sebou oslavy, když se poprvé přetočila na bříško a zvládla to "v termínu".

Až tak moc jsem někdy pošetilá. Tak moc mě ta dnešní doba ovlivnila. A já v samém zmatku a snaze o to, co nejlépe vychovat své dítě, někdy zapomínám jen na svou intuici a důvěru ve schopnosti toho drobka. 

Řekla jsem si STOP! Každý má svůj způsob, takže i my si najdeme tu zlatou střední cestu.

Pořád jen plně kojím, zatím žádné příkrmy, malá stále docela dost ublinkává, spí s námi v posteli nebo v postýlce přiražené k té naší vedle mě, má dudlíka, nelátkujeme, koupeme obden, nosím ji občas v šátku, má náušničky, má povinné očkování, nepovinné nebude mít, přetáčí se na oba boky, na bříško jen přes pravou stranu, hraje si, předává si hračky z ruky do ruky, zoubky ješte nerostou. Ano, občas ji vezmu tak, že ji chvilinku držím vertikálně, teď bojujeme s opruzenou prdelkou, někdy jí moc nabalím a je jí teplo. Ale jen ona mi dá najevo, co dělám správně a co špatně. Je to originál, který nikdo jiný nemá. Nacházíme si svůj vlastní způsob soužití a výchovy, příjímáme informace z venku, ale bereme si z nich jen to, co je pro nás důležité.

Nicméně za tetami na modrém koníkovi si pro občasnou radu pořád rády přijdeme. 🙂

V dnešním světě se vesměs všechny z nás snaží si mateřství, jakožto zlomový bod naší existence, nějakým způsobem naplánovat. 

"Musím si být jistá, že je to ten pravý, musím vystudovat vysokou školu, musím si upevnit pozici v zaměstnání, musím si naspořit nějaké peníze, musím si sehnat vetší bydlení a možná i auto. Nejsem na děti ještě moc mladá? Připadám si sama jako ještě dítě..."

Myslím si, že většina žen takhle nějak uvažuje. A těm, které to neřeší nebo se jim ta životní událost přihodí neplánovaně, tak těm lze i trochu závidět. 

Nebudu si tady mezi námi maminkami hrát na to, jak od prvního okamžiku, co jsem porodila svou dceru, je vše pohádkové a já mám vše, co jsem chtěla a nic mě netrápí. To se asi povídá jen na kamery, do diktafonů novinářů a bezdětným kamarádkám. 

Ty začátky jsou totiž, nechci říct vyloženě kruté nebo težké, ale prostě je to velká výzva. Máme už u sebe ten poklad, na který jsme se tolik těšily, ale najednou ten nával emocí, ta zodpovědnost za nový život nás může občas trochu "přidusit".

Jsem typický ráček, ochraňující teplo rodinného krbu, pro kterého je rodina středobod vesmíru. Možná i proto jsem už téměř 11 let ve vztahu s mojí první láskou a za chvíli to bude i rok, co jsme manželé.

Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.