Na porod svého miminka jsem se moc těšila. Snad už od prvního dne těhu. Občas se ke mně dostala hláška typu: „Rodily jiný, však i ty to přežiješ.“  „Neboj, to zvládneš, já jsme to taky zvládla.“ Jenže já se nebála, já se na to těšila. Chtěla jsem si prožít přirozený porod v celé své kráse. A tak když přišel den D, já se vzbudila a nedoběhla na záchod, zalil mě božský pocit, tak už je to tady! Plodová voda průběžně odtékala celé dopoledne, ale kontrakce nikde a protože jsem cítila pohyby, zůstávala jsem v klidu domova. Chvíli jsem odpočívala, chvíli vařila, prostě co mě zrovna spontánně napadlo. Kolem poledne pohyby ustaly, proto jsme se s mým mužem rozhodli jet na kontrolu do porodnice. V hlavě mi rezonovala rada od jedné PA: „Až tam přijedeš, tak jim neříkej, že ti ta plodová voda odtekla už ráno, nechali by si tě tam…“ Já lhát nechtěla, ale něco mi říkalo, že bude lepší jim neříkat pravdu. Přijala mě milá paní doktorka, potvrdila mi, že porod už začal a že je miminko v pořádku. A protože kontrakce se stále nedostavovaly, chtěla jsem jít zpět domů. S podepsáním reverzu neměla žádný problém. S úsměvem jsme se rozloučily a já nabyla dojmu, že olomoucká porodnice je skvělý místo k porodu mého miminka.

Doma bylo moc příjemně, pustila jsem si svého oblíbeného Bena Caplana a byla v klidu. Můj muž naopak začal být trochu nervózní, tak jsem ho poslala do hospody. Vlastně jsem chtěla být sama. Já, moje rodící tělo a moje miminko. První kontrakce se dostavila až kolem 17.00. „Aha, tak konečně…“ Z první kontrakce jsem byla fakt nadšená. A vlastně i z těch dalších, silnějších a častějších. Pohupovala jsem se v rytmu hudby a užívala si každou minutu. Večer přišel můj muž a koukal na mou proměnu. Díky bohu důvěřoval mému instinktu a nenutil mě jet dříve do porodnice. Nicméně o půlnoci jsem už ztrácela pojem o čase a kontrakce přicházely po třech minutách. Rozum zavelel: jede se! A protože jsem neměla špatnou zkušenost z poslední návštěvy porodnice, vyjeli jsme. Auto jsme zaparkovali o ulici dál, chtěla jsem se ještě projít a nadýchat čerstvého vzduchu.

Na vrátnici nás v poklidu nahlásili a poslali nás do druhého patra. Tam jsme čekali na chodbičce, ani nevím jak dlouho, pojem o čase už jsem neměla, při každé kontrakci jsem se uzavřela do sebe a prodýchávala. Bylo nám sděleno, že žádná PA zatím není k dispozici, všechny jsou u rodících žen. To mi vůbec nevadilo, byla jsem ráda, že se můžu věnovat sobě a svému „na svět přicházejícímu“ miminku. Po čase si nás všimla paní, co tam stírala podlahu. To už jsem funěla jako lokomotiva. Sundala si rukavice, odemčela přijímací místnost a řekla: „Lehněte si, já vás vyšetřím.“ Bylo mi to divné, ale pomyslela jsem si, že tahle PA nám byla asi nakonec přidělena. Druhá její věta mi v hlavě rezonuje do teď: „A to je váš první porod?“ Po mém přitakání udělala několik krouživých pohybů, které spustili velké krvácení. A protože mi najížděla další kontrakce, nezmohla jsem se ani na jedno slovo. Ale v hlavě jsem si uvědomila: „Ty vole, to byl Hamilton!“ … Chtělo se mi brečet, kdo ji to sakra dovolil! Po další kontrakci jsem se jí šla zeptat, co mi to udělala, vždyť krvácím jak podříznutý prase?? „To se u nás tak dělá.“ Po této větě jsem tuto PA už neviděla. Přišla jiná PA s mými papíry, byla nepřátelská a unavená už od prvního pohledu: „A co tady vlastně chcete, vždyť jste podepsala reverz… a to vás jako pustili, jo?“ Po „nutných“ vyšetřeních a vstupních informacích nás dovedli na box, kde mi bylo sděleno, že je potřeba hlídat ozvy. PA po mě chtěla, abych ležela 20 minut nehnutě na lehátku! Což samozřejmě nešlo vydržet ani minutu, ale ona po těch 20 minutách přišla a sdělila nám, že si mám znova lehnout, protože měření bylo neměřitelné… Vykašlala jsem se na to a snažila se myslet jen na sebe a své miminko. „Teď musíš být silná!“ O mém porodním plánu se se mnou nikdo nebavil. Spíš jsem cítila, že moje porodní přání jsou jim na obtíž. Ošetřující lékař, který mě přebíral do péče, se dožadoval dalšího vaginálního vyšetření, což jsem odmítla, s tím, že mě již ta první PA vyšetřovala… Mezi tím, co jsem si odfuněla další kontrakci, jsem se dozvěděla, že ta první PA nebyla kompetentní k mému vyšetření a že za mě nezodpovídá. Cítila jsem se mizerně. S příchodem do porodnice to krásné porodní nadšení ze mě pomalu opadávalo. Ale pořád jsem tu já a moje miminko, nesmím se dát! „Ne nechci žádnou medikaci.“ „Chci si svůj porod prožít!“ Pro moje rozhodnutí pochopení v porodnici nikdo neměl. Když jsem rodila Toníka, kolem postele se shromáždilo spoustu lidí. Většina z nich na mě působila otráveně a naštvaně. Bohužel jsem si jich stihla všimnout, když mi stahy zeslábly. „A proč jste paní nedali oxytocin?“ Jedno z mých přání bylo, aby nestříhali pupeční šňůru. Nikdo mi nic nevysvětlil a Toníka mi podali už s přestřiženou šňůrou. Nechtěla jsem ho vážit, ani měřit, přesto byla váha a délka miminka uvedena na kartě. A protože jsem měla nakonec přirostlou placentu, s tímto personálem jsem strávila další chvilky. Dozvěděla jsem se: „Kdybyste byla doma, tak umřete.“ „Já si myslím, že paní s sebou tak škube, protože se jí nelíbí, co tady s ní děláme.“ Můj muž byl moc statečný. Svíral naše miminko vedle v pokoji, vůbec netušil, co se děje a jak na tom jsem. Nikdo s ním o tom nemluvil. Po zákroku se vyměnili směny a já nevěřila vlastním očím a uším, když se mi nová PA představila jménem a že si četla můj porodní plán. Přiložila mi Toníka na břicho a spolu jsme koukaly na to, jak se dostává k prsu. Ucítila jsem úlevu, zase bylo všechno v pořádku. …

Po té jsem dostala 2 plazmy, 4 dávky krve a několik léků na ředění krve, prostě na kapačkách jsem strávila další 2 dny. Toníček mi to všechno vynahrazoval. I ten pobyt na šestinedělí, kde jsem se opět setkala s nepochopením, neodborností a psychickým vydíráním.

            Já čekám miminko! Moje vysněné miminko! První co mě napadlo, že se musím dobře připravit na porod. Ale už mě nenapadlo připravit se na kojení…. O procesu porodu jsem si toho hodně načetla, o kojení skoro nic. Vždyť kojit přece budu, tak co. A kamarádka mi před porodem řekla, že mi s kojením v porodnici pomůžou, takže tím skončila moje příprava. Do porodního plánu jsem si akorát připsala: prosím o podporu samopřisátí, kojení bez omezení a žádné UM…. A to je vše. Porod může začít. Jsem připravená.

            Vůbec jsem netušila, že laktační poradkyně v porodnici na mě nebude mít čas. Vůbec jsem netušila, že mi kojení na začátku moc nepůjde a vůbec jsem netušila, že podpora ze stran sester bude spíše alá propagace kloboučků, dokrmů a dalších kojicích pomůcek… „My jsme si se sestrama říkaly, že vám to asi nepůjde, nemáte dobrý bradavky. Zkuste to s kloboučkem a tady mi podepište, že jste ho převzala.“ Z tohoto přístupu jsem byla moc zklamaná. Sestry sice měly naučenou formulku: „…když budete něco potřebovat, cinkněte na nás kdykoliv.“, ale když už jsem cinkla, moc nadšené nebyly. A taky že jsem cinkala, potřebovala jsem POMOCT S KOJENÍM. Vždyť tady na šestinedělí mám jeden jediný úkol – naučit se miminko kojit! A mně to nešlo.

Prsa byla nalitá, mlíko stříkalo všude, ale miminko ne a ne se přisát. Chvíli plakalo a pak usnulo. Jednou v noci jsem opět zavolala sestru a poprosila jsem ji o pomoc… Vzala mého nádherného chlapečka a snažila se mu narvat bradavku do pusy. On plakal, já bulela… bylo nám v té situaci fakt blbě… Po chvíli sestra rezignovala, když se jí nedařila její metoda: „Máte zlobivý dítě.“ a odešla… Miminko mi opět usnulo nenakojené a já jsem se rozbrečela… A v tomto duchu to šlo dál.  „Cože vy jste ještě nevážila miminko před pojením a po kojení? Ale to musíte, jinak vás nepustíme domů. Když vám miminko nebude přibírat půjdete na kapačku.“

Zastrašování zafungovalo. Začala jsem tedy vážit… bylo to pro mě velmi stresující, protože moje miminko stále nepřibíralo, jak všechen personál očekával… „A nechcete se jít podívat na to video o kojení?“  A v tom mi to došlo… vždyť ty sestry o kojení nic neví stejně jako já… cítila jsem se fakt mizerně… No nic, musíš se spolehnout hlavně na sebe, vždyť tvůj chlapeček tě potřebuje, seber se, sakra, a pojď znovu do toho, ty to zvládneš! …napadlo mě zavolat švagrové, která má 3 děti a všechny kojila, tak jak to, sakra, dělala… „Zalez si do sprchy, odpusť si prsa, masíruj teplou vodou a pak běž kojit!“ Konečně praktická rada, která měla trochu úspěch…

Můj chlapeček však nepřibíral tak, jak by měl, takže přišlo další strašení od sester: „Řeknu vám to tak: chcete jít domů?“ Na to jsem samozřejmě odpověděla ano. „Tak přikrmte!“ Aha, tak toto je ta podpora kojení v porodnici… byla jsem zoufalá, a protože mi začalo být malýho líto, podlehla jsem. Přišla sestra se stříkačkou plného UM a stříkla ho mému synovi do pusenky, pěkně z dálky, bez kontaktu. Bylo mi opět do pláče. Když jsem odcházela z porodnice, v tašce jsem měla vyfasované stříkačky, klobouček a UM a někde úplně dole zahrabanou sebejistotu… Ale já to stejně nevzdala. Hned první den doma jsem se vyprdla na UM i stříkačky a šla kojit, pěkně v klidu bez omezení jsme se tulili a víte co? Ono to šlo, šlo to krásně… hned první den doma to povolilo… Najednou ze mě byla nejšťastnější máma na světě! Sebejistota, co se týče kojení, se mi vracela pomalu, byla dost pochroumaná z nemocničního přístupu. Ale co, kašlu na ně, mám nejkrásnější miminko a KOJÍM!!!

           A protože jsme se kojili krásně další tři měsíce, vůbec mě nenapadlo, že kojení se nám bude proměňovat a že můžou přijít další problémy. Po nějakém čase, se mi přestaly nalívat prsa a mému miminku se to moc nelíbilo. Nechtělo se přisát. Myslela jsem si, že nemám mlíko, byla jsem opět zoufalá. My tak bojovali na začátku a tohle by měl být konec? Tak to teda ne! Protože jsem tušila, že to sama nezvládnu, napsala jsem o radu na facebook do skupiny PODPORA KOJENÍ. „SOS malej mi bojkotuje kojení!“ Díky bohu za fejs!!! Sešlo se tu spousta fajn rad, protože ale moje pochroumané sebevědomí z nemocnice bylo stále zahrabané kdesi v tašce a nevylízalo, oslovila jsem Martinu, laktační poradkyni v mém okolí, a poprosila ji o pomoc.