Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    jitafol
    31. led 2011    Čtené 0x

    Jak jsme se snažili zbavit „dudu“

    Jistě to všechny znáte, dudánek je miláček našich prcků. U nás to tak alespoň bylo. Četla i vyslechla jsem spoustu rad, jak se nejlépe dudlíka zbavit…dát ho čertovi…nastříhnout, aby už nechutnal…společně vyhodit do řeky…atd., atd. Chci jen podotknout, že jsem na 100% věděla, že to nebudeme dělat násilně. Nikdy mi nějak výrazně nevadilo, co říkají ostatní. Že už by takový velký kluk dávno dudlíka mít neměl, že je to ostuda, že bude mít křivé zuby…bla bla bla. Moc jsem se tím netrápila, ale bylo mi jasný, že dudlík musí brzy pryč. Chtěla jsem, aby až bude na to Tomášek připravený, sám uznal, že už ho nepotřebuje.

    Tak šel čas a s manželem jsme pořád přemýšleli, jak na to. Už ani nevím, kterého z nás to napadlo, ale věděli jsme, že tohle zkusíme. Tomášek je moc chytrej kluk a tohle pochopí. A tak u nás při odpoledním spaní začal „dudu“ chodit do práce. Teď se smějete, že ano? Jenže světe, div se ono to zabralo. Přiznávám, před každým odpoledním spánkem bylo trochu kňourání „dudu není, dudu v práci☹“, sem tam i nějaká ta slza padla. Ale vcelku to fungovalo a Tomášek usínal během čtvrt hodinky celkem v pohodě, spinkal své obvyklé dvě hodinky a vstával se šibalským úsměvem ve tváři. Věděl, že večer už „dudu není v práci, dudu čeká🙂“. My to totiž opravdu dělali tak, že na noc byl dudu doma a k dispozici, odpoledne ale chodil do práce.

    Takhle to u nás fungovalo asi tak dva, možná tři měsíce, nevím už přesně. Včera šel dudu poprvé na noční směnu. Měla jsem z toho strach, čekala jsem, že se nevyspíme, nebo možná spíš, že já to nevydržím a dám mu ho. Chystáme se do postýlky a Tomík povídá „dudu není?“. Já říkám „dudu není, šel do práce“. A začal pláč, který postupně přešel v řev…jako když ho na nože berou. Váhala jsem…co teď? Jednou to dokázat musíme, proč to odkládat. Snažila jsem se převést jeho myšlenky někam jinam. Tak říkám: „až se vyspinkáš, půjdeme nakrmit kačenky? Už jsme jim dlouho nepřinesli papání“. Maličko to zabralo, ale přeci jen pláč neustal. Pak jen trochu manžel zvýšil hlas – to u nás zabírá nejvíc. A bylo ticho, utřeli jsme slzy, Tom zalezl pod peřinu, pusinku a šlo se hají.

    Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale máme milionové dítě. Tomášek spinkal celou noc, tak jak je zvyklý. Jen jednou se vzbudil na pití. Taky jsem ho několikrát v noci slyšela pomlaskávat, tak jako by dudlíka měl opravdu v pusince, tak asi ze zvyku. Každopádně noc byla báječná.

    Dneska, druhý den večer, když jsme se chystali opět do postýlky, zase Tomášek povídá: „dudu není“ a já na to „dudu není, je pryč“ a on zase „dudu je v práci“. No a to bylo celý, bez slz a smutných obličejů. Zakryl si oči dlaněmi a povídá „Tom taky není“. Já se musela smát, to jinak nešlo, přála bych vám vidět jeho výraz v obličeji. To on umí, dělat ksichtíky a bavit tím druhé. Bylo mi jasné, že teď už to bude bez problému.

    Tomášek už dvě hodinky spinká, v pokojíku tichoučko a já jsem spokojená, že snad nám to vyšlo a půjde to tak dál. Dudlíka jsem ještě nevyhodila, ale asi to udělám. Pak už nebudu moci couvnout, kdyby náhodou ho chtěl zase zpátky.

    Vím, že je to třeba předčasné, ale tuším, že „tak jsme se zbavili dudlíka!!!“.

    Tomíku jsi naše zlatíčko a moc tě milujeme!