NA konci října 2015 se nám narodila Alžbětka. Narodila se s vývojovou vadou nožiček, o které jsme nevěděli. Po porodu mi dětská lékařka šetrně, ještě na křesle sdělovala, že se jedná možná o polohovou vadu a po posouzení ortopedem, budeme vědět víc. V tu chvíli mi to bylo fuk, mám nejkrásnější miminko na světě a moc ho miluju, nožičky nenožičky. Krize nastala druhý den po porodu, když přišla ortopedka a vysvětlila mi, že nás čeká sádrování, korekce, zřejmě i operace, rehabilitace apod. To už mi spadly hračky do kanálu a já se držela, abych před sestřičkami nebrečela, to jsem si nechala až na pokoj. Dále mi sdělila, že ona to dělat nemůže, přece jen bydlíme daleko a bude to chtít sádrovat minimálně každý týden, ne – li častěji. Prý mi zkusí najít kontakt na někoho z mého okolí, kdo třeba mimo to pracuje i v Motole. OK, důvěřuju, budeme čekat, necháme si poradit. Navíc bojuju s hormonama a kojením, nemám přístup k netu, nemůžu nic o vadě a postupech hledat. Za další dva dny se dozvím, že v mém okolí nikoho nenašla, ať zkusím, zda mi neporadí má pediatra a popřípadě Motol. První zklamání.

Miminku je týden, jedeme k pediatře a prosíme o radu. Dostaneme kontakt na primáře dětské ortopedie do jeho soukromé ordinace. Super! Telefonnicky se objednáván a sděluji, že nejdeme na kyčle, ale máme potíže ty a ty. Sestra nás objedná za týden, pan doktor se na to podívá. Týden se mi zdá dlouho, ale co, řekla jsem jí, jak jsme na tom, tak asi ví, co dělá.

Za týden se v ordinaci dozvím, že to není prkotina, že naše vada je prevít (díky, to mi pomohlo), že on na to nemá čas, že to chce tak dvakrát týdně sádrovat, že pojišŤovna to sádrování špatně hradí a že by to měl dělat někdo kvalitní, kdo to neodbude, jo a chce to začít co nejdřív. Pak pošle sestru zavřít otevřené dveře do ordinace a řekne nám, že nám doporučuje, abychom si někoho zaplatili. Dál to nerozvádí, my s manželem stojíme jak opaření a já nechápu, co tím myslel. Pak nám napsal tři jména, koho zkusit kontaktovat. Druhé zklamání.

Před ordinací venku na lavičce začnu brečet, manžel vezme telefon, hledá kontakty na doporučené lékaře. Já přemýšlím, jestli si řekl o úplatek, nebo jak to myslel.

Snažíme se hned volat první lékařce. Moc se jí do toho nechce, a když zjistí, že nemá smlouvu s naší pojišťovnou, dělat to nebude. Já bych pojišťovnu hned změnila, to už ale nemám komu říct.

Další kontakt je na lékařku přímo z oddělení pana primáře, po telefonátu na oddělení se dozvídáme, že je dlouhodobě nemocná. Hm, že by o tom pan primář nevěděl?

Je středa 28. října. Dnes k nám přijedou na hlídání synovci, moc se na ně těšíme, pak po porodu asi nebude chvilku čas. Termín mám stanovený na 12. 11., osobně si ale myslím, že by to mohlo být ještě později. Přece jen se znám líp než doktoři. Den probíhá skvěle, zvládneme procházku, blbneme na dětském hřišti, řádíme doma a hrajeme si. Večer kolem sedmé na mě padá únava, jakoby mi tělo říkalo - odpočiň si. Jenže mě čeká koupání, pohádka, uklidit kuchyně a kdo ví co ještě.

Po uložení si jdu dát vanu a trochu se zkulturnit. Je po jedenácté a já ulehám s knížkou Aktivní porod – zbývá mi ještě dost stránek k pročtení. Ach jo, nemám vyzkoušené úlevové polohy, zatím nevím, v jaké poloze bych asi mohla rodit – věřím ale svému tělu, že mi poradí. Ještě si procvičuju hluboké dýchání, protože s ním mám celý život potíže. Při tíživých situacích se stahuji do sebe a neumím se uvolnit, to u porodu rozhodně nemůžu potřebovat. Mám ale přece jen ještě čas trénovat, s tím usínám.

Je půl třetí, pravidelné čůrací vstávání, žádné lupnutí jsem nezaznamenala, jen najednou větší množství teplé vody. V tu chvíli jsem se přepla ze spánkového režimu do pohotovostního. Že by to bylo ono? Po několika dalších chlístech vody a bolesti v podbřišku mi to začíná docházet. Panika se nedostavuje, spíš mírné radostné rozechvění. Jdu tedy zbudit manžela a poradit se, kdy pojedeme do porodnice. Musíme ještě odvelet synovce k babičce, která naštěstí bydlí naproti nám. Manžel mě líbne a obejme a ptá se, co tedy – jedeme hned? Jenže tady začíná problém – necítím žádnou bolest. Zřejmě ji vyplašil nastoupivší adrenalin. A i když říkali v poradně, že po odtoku vody jet hned, rozhodnu se čekat. Voda byla čirá, voňavá, tak co.

Napouštím si vanu a zkusím se trochu uklidnit a uvolnit. Miloše posílám ještě do postele. Po chvíli se rozhodnu, že si zkusím také ještě zalézt do pelíšku. V obětí manžela probíráme nastávající okamžiky. Hodina pryč a cokoli podobné bolesti nikde. Poprosím manžela, ať se jde raději balit, kdyby se to pak rozběhlo, ať jsme připravení. Sleduji ho, jak trochu zmateně a rozespale chodí a přemýšlí co s sebou. Společně zabalíme, já kontroluji dokumenty, manžel ještě upravuje a tiskne porodní přání. Budím Tomáška a vysvětluji, že miminku už se chce na svět a my musíme jet do nemocnice. Je úplně zlatý, v klidu se oblékneme a jdeme k babičce. Je půl šesté, rozhodnu se u babičky nikoho nebudit, s Tomáškem se loučíme se slovy, budete tu dřív, než řeknu švec.

Je před šestou a my odjíždíme do porodnice. Kontrakce stále nikde, kocháme se alespoň podzimní krajinou, porodnice je 30 kilometrů od nás a úplně nespěcháme. Za 40 minut jsme na místě, ještě se stavíme v Lídlu pro nějaké dobroty, energii k porodu, pomelo, čokoládu a hroznový cukr.

Vybaveni jdeme tedy na příjem. Sestřička na příjmu se ptá, s čím pak jdeme, povíme o prasklé vodě. Ptá se, zda vydržím chvilku čekat, než přijde porodní asistentka. Vzhledem k absenci bolestí v pohodě čekáme v krásných křesílkách na chodbě. Ujímá se nás mladá a velice příjemná PA. Sepisujeme dokumenty a předávám svá porodní přání. Pročítá a k jednotlivým bodům něco dodává, je to ale prý naprosto ok, jen monitor chtějí každé dvě hodiny, kvůli ozvům miminka. Když zjišťuji, že není potřeba být přikurtován vleže, ale mají bezdrátové sondy, se kterými je možno být i ve sprše, nemám problém.