Jak Terezka na svět přišla

Všechno to začalo 31.3.2015. V půl desáté jsme se k sobě s manželem přitulili a v deset mi začaly kontrakce po pěti minutách. (Manžel ještě vtipkoval, že tohle je určitě poslední sex s bříškem) Hned jsem věděla, že tohle je ono!!! Preventivně jsem si ještě vlezla do vany a zkoušela, jestli ty bolesti v kříži přejdou.  No nepřešly.

V půlnoci jsem poslala manžela, aby si šel lehnout, že mi voda nepraskla a chtěla bych si co největší část „odhekat“ doma. Deset minut na to – už 1.4.2015 (přesně na termín) mi praskla voda. Byla zakalená, tak jsem popohnala manžela, že jedeme. Že je voda tmavá, jsem mu raději neříkala, aby neměl obavy.

                Když jsme přijeli do porodnice, napíchli mě na monitor a manžela nechali čekat dole. Prý když je voda, takhle zkalená, znamená to, že miminku se něco nelíbí a půjdeme porod vyvolat. Zatelefonovala jsem to manželovi, aby věděl, že má přibližně hodinu čas a stačil si dojet na benzínu pro sváču. Během té hodiny mě vyšetřili, natočili monitor a poslali mě na porodní box. Oddychla jsem si, že to alespoň půjde rychle.

                Vlezla jsem si do sprchy a za chvilku přišel manžel Jirka a porodní asistentka. Ta nám řekla, že miminku se daří dobře a není tedy důvod porod urychlovat. Řekla nám, že tomu necháme přirozený průběh.

Odešla jsem do sprchy a dle rad porodní asistentky tam zkoušela vydržet alespoň půl hodiny. Ačkoliv mi vždycky teplá voda pomáhala od bolestí, tak teď se to nedalo vůbec snést. Kolísal mi tlak a musela jsem se přemlouvat, abych to vydržela pod sprchou, alespoň 20minut.

                Takhle to šlo od půl jedné, kdy jsme přijeli, až do půl šesté ráno. V tu dobu jsem už byla docela dost unavená. Přeci jen fungovala jsem naplno celý den a místo spánku pak měla kontrakce. Ale zase jsem si říkala, že už jsem určitě otevřená alespoň na 5 cm. (Brala jsem to podle toho, co jsem vyčetla z příruček-prvorodičky se přibližně otevírají 1cm za hodinu.) Ale bohužel. Když mě vyšetřil doktor, řekl, že jsem otevřená jen na 2cm.

                To mě strašně sebralo. Bála jsem se, jak tohle bude pokračovat. Byla jsem vyčerpaná a prosila porodní asistentku o císaře. Vysvětlila mi, že po císaři nebudu moct mít miminko u sebe a že je to velká břišní operace, kdežto po přirozeném porodu je maminka už druhý den fit.

                Nakonec jsme se po mém naléhání domluvili, že počkáme do sedmi do rána, kdy se vymění směna lékařů a uvidíme co dál.

                V tu dobu se manžel šel zeptat doktora, jak to se mnou vypadá. Utěšovali mě, že pak se můžu začít otevírat skokově a že to určitě bude v pořádku.

                Píchnuli mi oxytocin a něco na otupení bolesti (Epidural jsem odmítla. Jsem posera a bála jsem se, že sebou nevydržím nehýbat.) Pak se porod rozjel a já byla už v půl deváté ráno na 7cm.                             

Začala jsem si zase nabíhat na krizi. Měla jsem pocit, že mi praskne konečník anebo hráz. Ale byla to asi minuta. Pak už jsem jen vnímala, že monitor naší Terezky není dobrý. Musela jsem zůstat v jedné, pro mě nepohodlné pozici a nehýbat se. To bylo vážně hodně nepříjemné a bolestivé, ale zvládla jsem to. Monitor natáčeli na třikrát a třikrát se jim nelíbil.

                V devět přišel doktor, že musíme na císaře. Vzmohla jsem se jen zeptat se proč, když je to pro miminko horší, ale vysvětlili mi, že v tomhle případě je to to nejlepší, co mohou pro miminko v bříšku udělat.

                Pak už to šlo rychle, cévka, uspat a na sál. A pět minut po deváté byla Terezka na světě.

Co bych doporučila dalším těhulkám, které porod teprve čeká? No určitě, aby sami sebe nestresovaly, že porod jde pomalu. Mě samotnou to vyděsilo a naprosto demotivovalo.

                Co mě překvapilo? Pozitivně určitě porodní asistentky. Celou dobu se mnou dýchaly a byly naprosto úžasné. Pořád mě chválily (I když chvilkama nebylo za co J ) Povzbuzovaly mě, což mi dost pomohlo. Sice jsem chodila na předporodní kurz, ale zkontrahované břicho jsem nebyla schopná pro dýchnout a při druhé době porodní jsem zjistila, že jsem celou dobu na kurzu dýchala špatně. :-/              Zároveň uměly i odhadnout, kdy potřebuju „zarovnat“. V jednu chvíli jsem trošku hysterčila a prohlásila: „Ať už TO ze mě nějak vyndají.“ Myslela jsem TO miminko. Ale pohled té asistentky bych nikomu nepřála. Zeptala se mě, jestli to myslím vážně. Že TO nazývám svoje dítě… Jenže já to myslela jako TO miminko. A při té bolesti mi přišel císař jako snadné řešení. Otevřou bříško, vyndají mimčo a zašijí maminku. Vůbec mi nedošlo, že je u toho narkóza a nebudu moct mít Terezku pak u sebe.

A co jsem nejvíc ocenila? Přítomnost manžela. Na křížové bolesti mi sice nepomáhalo nic a chvilkama jsem vážně nevnímala, že tam ani je. (I když celou dobu mi masíroval neúnavně záda a při kontrakcích mě držel, za ruku a uklidňoval.) Ale nevětší pomoc byla v tom, že když se Terezka narodila, hned jsem od něj měla na mobilu smsku, že je nádherná a že je zdravá. Kdyby u toho nebyl, zjistila bych to až dvacet minut po probrání z narkózy, když přišel doktor. Takhle jsem byla klidná hned.

                Závěrem. Nejdřív mě mrzelo, že jsem nerodila přirozeně. Zvlášť když už jsem došla tak daleko. Ale teď jsem relativně ráda. Mohlo se stát cokoliv. Mohla jsem být potrhaná, špatně zašitá nebo cokoliv dalšího. Zkrátka vzala jsem si z toho, to dobré. Porod začal přirozeně a došel až do tři čtvrtě, takže se mi spustily hormony a plně kojím. Ale těch největších bolestí jsme patrně zůstala ušetřená. Rychle se hojím, tak snad nebude problém ani s císařem. Každopádně i kdyby nedej Bože byl nějaký problém, tak vím, že za Terezku mi to všechno stálo.