Moje první těhotenství

Že čekáme vymodlené miminko jsem zjistila poměrně brzy. Poslední MS přišla 29.6., ovulace dva týdny potom a 20.7. večer se na testu objevily vytoužené dvě čárky. (Ne nevydržela jsem testování až na ráno, jak píší v každém příbalovém letáku. Ale jako správná nedočkavá ženská jsem testovala hned po nákupu v lékárně. Ale těhu potvrzeno, tak jakýpak copák ?! 😉

Následovaly ještě další 3 testování. (Na rozdíl od předchozích těhotenství jsem to tentokrát vydržela a netestovala se jako magor každý den, ale alespoň v rozestupu dvou dní. 🙂 )

Pak jsem zavolala k doktorovi a objednala se na ultrazvuk. A 11.srpna ráno tam byla. Moje bublinka! Moc krásný pocit, na který nechci nikdy zapomenout. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. A bylo to tak strašně rychlé, že jsem se ani nestihla vzpamatovat a už jsem byla venku z ordinace. Možná je to dobře, protože i ta chvilka stačila, abych měla slzy v očích. A kdybych byla v ordinaci déle určitě bych byla rozněžnělá a ubulená jak Šafářův dvoreček.

Pak jsem zavolala manželovi a pochlubila se, že v 6týdnu už máme i tepající srdíčko. Oba jsme měli velkou radost. Bublinka byla na svém místě. To nejlepší, co jsme si mohli přát.

Odnesla jsem do práce neschopenku a začal mi pobyt doma.

Chvilkama to bylo náročné. Chyběli mi lidi. Komunikace s nimi i denní řád. Do toho ještě kolísání tlaku a nevolnosti. Ne nezvracela jsem, ale neustále jsem byla nafouklá jak balón, unavená, nevyspalá a nevrlá. Hormony lítaly nahoru a dolů. Tedy spíš dolů než nahoru a já byla spíš podrážděná než optimisticky naladěná a natěšená na miminko.

Občas jsem se vážně musela držet, aby po tom, co chudák manžel přišel po 10hodinách z práce a chtěl chvilku klidu, tak abych nezačala hned „vysílat“ a „štěbetat“ o tom, co celý den dělal apod. Bylo mi blbě a většinu času jsem jen ležela a tak za celý den s nikým neprohodila ani slovo, což pro mě od přírody ukecaného člověka byl ten největší trest.  V televizi blbosti a já dříve vášnivá čtenářka nebyla schopná se soustředit na jediný odstavec.

Chvílema mě strašně rozčilovaly všechny kamarádky. Každá byla chytrá jak rádio o tom, co smím a co nesmím. Co naopak musím, protože jinak by chudák prcek v bříšku nepřežil. Samozřejmě žádná z nich, těhotná ještě nebyla a ta jedna jediná, co už má 2děti, naštěstí můj stav moudře nekomentovala, protože věděla své. Ano chipsy nejsou určitě vhodné, ale 3-5 plátků brambůrků určitě moje dítko nezabije. Ano vím, že alkohol škodí a nikdy bych si nedala panáka, ale půl deci vína? Hm…Jo, fakt mě štvaly, ty kecy, že ony by to pro své miminko vydržely. No uvidíme, až některá z nich otěhotní. Často mě napadlo: Bože, dej, ať po porodu taky nejsem takhle „chytrá“. (No uvidíme :_))

I když objektivně musím, říct, že to se mnou asi bylo horší pořízení než normálně. (A ani normálně to se mnou není vždycky jen růžové. A sem tam nemůžu vydržet ani sama se sebou 🙂 ) Místo abych byla ráda, mě rozčilovalo, jak se každý ptal, tak co? Co jim mám asi tak říct? K doktorovi se chodí i v určitých týdnech a ne každý den. A když se každý den někdo ptá: co je nového v bříšku? Tak mě i tenhle nevinný a určitě dobře mířený dotaz neskutečně iritoval. Hlavně mi ten první trimestr vůbec neutíkal.

Pamatuji si, že ještě než mi doktor těhu potvrdil, jsem v noci seděla u záchodové mísy a fňukala, že už nechciiiiiii….Protože jsem nevěděla jak si ulevit, jestli už konečně budu zvracet a uleví se mi nebo jestli budu zvracet a pak to bude ještě horši a bude mě bolet žaludek. Prostě nic! Tou dobou už jsem měla pozitivní test a podezření na bublinku, takže mi manžel pěkně vynadal, že žádný už nechci, nebude a že to zkrátka musím vydržet 😀. Zpětně se za to stydím, ale když si vzpomenu na ty nevolnosti a bolavý žaludek, tak jsem si prostě musela ulevit a nějak ze mě vypadlo, že už prostě nechci být těhotná.

Tak nějak ani nevím jak, ale najednou se přehoupnul druhý trimestr. Tohle už bylo veselejší. Bylo mi dobře, tak jsem chodila cvičit, rozmazlovala jsem se. Jedla 5x denně. Sice stále chyběl pevný řád a občas jsem se jen tak odbyla rohlíkem s máslem, ale jinak jsem si těhu vážně užívala. Zařizovala pokojíček a těšila se.

V tomhle období jsme také byli na vyšetření na genetice. Kvůli dřívějším problémům jsme byli hned ve 13tém týdnu. Takže už jsme hned od 13 týdne věděli, že čekáme holčičku <3. Manžel byl nadšený. Já taky. Nejdřív to vypadalo na kluka. Říkali jsme si, tak co, hlavně že je mimčo zdravý. Ale i mě samotnou překvapilo, že jsem se neubránila pocitům ohledně pohlaví a přemýšlení na téma: co by bylo, kdyby to byl kluk a co by se dělo, kdyby to byla holka. No nemusím to už řešit. Čekáme vymodlenou princeznu a manžel už se nemůže dočkat, až bude svojí holčičku (i mě) rozmazlovat.

Každopádně vyšetření na genetice bylo něco úžasného. Měli jsme obrovské štěstí na paní doktorku. Pečlivě se nám věnovala. Vysvětlovala nám, co kde naše holčička má. Jak se vyvinuly plíce, srdíčko, brzlík, slinivka prostě organismus našeho zlatíčka. Ale hlavní bylo, že komentovala jak je přímo učebnicově zdravá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj život je dokonalý. Mám výjimečného muže a s ním čekám určitě to nejúžasnější miminko pod sluncem. Nedokážu ani vyjádřit jak zázračně jsem se cítila. Manžel mě láskyplně držel za ruku a téměř nábožně koukal na obrazovku s naší maličkou. Bylo to něco nepopsatelného a naprosto mi to vynahradilo lapálie prvních třech měsíců.

Na genetiku jsme pak šli ještě jednou ve 20tém týdnu. A opět se nám věnovala „naše“ úžasná doktorka. Tentokrát nám ukazovala mozek a srdce. A byla neméně pečlivá. Maličká se sice ne a ne natočit, aby bylo podrobně vidět srdíčko, ale krátká procházka po chodbě a čokoláda z automatu ji ze spánku v bříšku probrala a když jsme po 20ti minutách zkoušeli vyšetření znovu už se nám ukázala. Paní doktorka nám ukázala i 3D snímek, takže už teď víme, že bude mít zvednutý nosík po mně a pusinku po taťkovi. Ale už se moc těšíme, až ji uvidíme na živo.

Tedy samozřejmě nepochybuju, že bude krásná po mamince (posoudí pak každý sám) a určitě bude chytrá a vtipná po tatínkovi (to je samozřejmě na milion procent jisté 🙂 )…

A najednou je tu poslední třetina. Sedmý měsíc byl kritický. Nabrala jsem váhu a byla vážně na pěst. Plačtivá, smutná ačkoliv nebylo z čeho. Dokázalo mě rozbrečet i to, že neumím seřadit oblečky pro malou. Všechno mi to přišlo stejně mrňavé nebo zas větší. Nebo mě rozhodilo, že každý výrobce to jinak čísluje. No nevím. Prostě banalita, ale já to v dané chvíli vnímalo jako problém a svou neschopnost.

Všichni mě rozčilovali tím, jak bych údajně měla být šťastná a mě to tááák lezlo na nervy. Říkala jsem si, že přeci nikdy nikdo není šťastný 7dní v týdnu 24hod denně. Nevyspání si vybíralo svou daň. Nebyla jsem schopná spát víc jak 4 hodiny v noci a přes den jsem prostě nezabrala. Podle doktora normální stav a holt patřím k určitému procentu žen, které to takto mají. No i díky tomu jsem s nadšením přivítala osmý měsíc. Měsíc, kdy už jsem to zase byla já. Spokojená, šťastná a s blaženým výrazem ve tváři, když se přehrabuju dětskýma oblečkama. Natěšená na prcka. Hrdá těhulka, co je pyšná na své krásné bříško. Stejný optimismus mi vydržel až do teď do posledního devátého měsíce. No je pravda, že teď- cca 3dny před porodem si říkám: už aby to bylo. Přijdu si neforemná, bolí mě kyčle a ráda bych rodila a to nejraději hned 🙂

Možná jsou tyhle moje litanie spíš depresivní než optimistické, ale tak to není i přes všechny ty obtíže si totiž při slovu těhotenství nevzpomenu na nevolnosti, bolavý žaludek a únavu. Ale vzpomenu si, na pocit, který jsem měla při pohledu na monitoru, kde se objevila naše bublinka. A já byla šťastná, protože to bylo naše miminko. Vzpomenu si na výraz manžela na genetice a na pocit z prvních pohybů miminka v bříšku. Pořád ještě jsem fascinovaná, že z toho malého ani ne centimetr velkého „cosi“ bude jednou dospělý člověk. Zkrátka pořád nemůžu uvěřit, že z maličkatého kousku mě a manžela vyroste jednou snad samostatná, sebevědomá, šťastná, zdravá a doufám i slušně vychovaná žena. Moc bych si to přála a udělám všechno pro to, aby to tak bylo.

Jsem šťastná, že jsem měla možnost tohle zažít. Vzpomněla jsem si, když mi kamarádka ukazovala první fotku z ultrazvuku, tak to potěšilo. Ale byla to spíš radost z toho, že se jim to povedlo. Ale jinak to byla jen fazolka uprostřed černobílého papíru. Teď když koukám na svou fazolku. Tak vím, že tenkrát když mi kamarádka ukazovala ultrazvuk, tak cítila mnohem víc, než jen radost. 🙂