Před těhotenstvím, aneb cesta k bublince

Chtěla jsem dva týdny před porodem ještě stihnout sepsat, jak probíhalo moje těhotenství. Dřív než zážitky s bříškem přehluší zážitky z porodu a malý tvoreček, který bude na konci. Ale nějak to nejde, když nepopíšu, co bylo před tím. Taky jsem zažila radost z těhotenství i obavy a počáteční šok. Jen to nebylo teď, když čekáme Terezku, ale před rokem a tři čtvrtě.

Hodně tu čtu, jak se každá druhá maminka necítila na těhu připravená. Ani já nebyla výjimkou. Sice jsem poznala, vzala si a žiju s úžasným chlapem, s kterým jsem rozhodně chtěla rodinu. A už od základní školy jsem věděla, že chci být máma, ale…..Je tam to ale. Manžel chtěl zkusit mimčo hned po svatbě. Ale já si chtěla užít titul novomanželky. Říkala jsem mu, že manželka budu pak už pořád, ale novomanželka, že jsem jen ten první rok. J Navíc jsem se necítila připravená. No antikoncepci jsme nevysadili a rozhodli se rok počkat. Jenže po třech měsících od svatby mi manžel povídá: máš nějaká větší prsa. A to že špiníš, protože to za týden dostaneš, říkáš už tři týdny. A tak mě donutil udělat si test. Smála jsem se, že nemohu být těhotná.

Ale byla jsem. Přijde mi vtipné, že manžel na mě poznal těhotenství dřív než já sama na sobě. 🙂 Ale asi prostě nebyl čas se nějak víc řešit.

Test nebyl jen slabě pozitivní. Smály se na mě dvě dálnice 🙂 A já seděla u nás v obýváku a zírala na ty dvě čárky doslova jako husa do flašky. Hlavou se mi honilo snad milion otázek. Napadalo mě: Teď?! Vždyť jsme chtěli ještě cestovat. A co na to řeknou v práci, vždyť se mi tam teď tak daří. A co my dva? Jsme už připraveni být ve třech? Užili jsme se vzájemně dost, než přijde někdo třetí? A co já? Budu umět být máma?

Ale pak nakouknul do dveří manžel a říká: „Co se děje?“ Ukázala jsem mu pozitivní test. Ani na chvilku nezaváhal a usmál se. A tak jsem se usmála taky. Jo budeme mít miminko, a když on si myslí, že to zvládneme, tak já taky.

Bouchnuly jsme šumivé víno, co jsme dostali od klienta a slavili. Od té chvíle jsem se na drobečka těšila.

Bohužel moje první těhotenství bylo mimoděložní. Takže místo týdne radosti následoval týden zvratů. Nejdřív euforická radost. Pak vyšetření u doktora a mírné obavy. Pořád jsem si nepřipouštěla, že tam je nějaký problém. Doktor mi potvrdil 13týden těhotenství. Celkem snadno jsem si tak dopočítala, že za moje těhu může týdenní střevní chřipka, co jsem měla před skoro třemi měsíci. Následovaly odběry krve a od den návštěva na gynekologii.

Nakonec mi doktor řekl, ať si ráno zabalím tašku s věcmi, že pokud na posledním vyšetření neuvidí nikde miminko nastoupím hned do nemocnice. No nesbalila jsem si, protože jsem věřila, že to bude v pořádku. A ono to bylo v pořádku, ale až o rok později, kdy jsem zjistila, že čekáme Terezku. 

Mezitím následovalo odebrání vejcovodu, protože zárodek nebyl, tam kde měl. Zvláštní jak najednou člověku začne chybět něco, o čem do té doby nevěděl, že by to chtěl. Třeba miminko. Vrátila jsem se z nemocnice domů a byla přesvědčená, že hned jak to půjde, zkusíme to znovu.

Následovaly dva další potraty. Výkyvy nálad, plánovaný sex, počítání plodných dnů a úvahy o umělém oplodnění. Naštěstí mám skvělého doktora, který když jsem mu po tři čtvrtě roce bulela v ordinaci, rozhodl. „Dobře, pojďme do toho. Nemá smysl, abyste byla nešťastná.“ Domluvili jsme se, že počkáme do září (byl červen) a mezitím uděláme nutná vyšetření. Rodině jsme oznámili co a jak a já byla klidná. Všichni to přijali dobře a měli z nás radost. Zvláště, když doktor řekl, že umělé se povede určitě. Trošku mě zaskočil tchán, který nás nabádal abychom šli hned do dvojčat. No nechtělo se mi. (měli jsme možnost jít buď 3x po jednom vajíčku nebo 2xpo dvou vajíčkách)

Proběhla nějaká vyšetření a hned první výsledky testů ukázaly, kde je problém. Nasadili jsme léčbu. Nic drastického. Spočítali jsme plodné dny a šlo se na to, zatím jen s manželem a přirozeně bez pomoci lékařů. O čtrnáct dní později jsem měla pozitivní test.

Už jsem neměla takovou radost, jako před rokem, spíš obavy, aby všechno bylo v pořádku. Aby miminko bylo, tam kde má být. Aby nám tlouklo srdíčko, aby se udrželo apod. Ale taky jsem nebyla tak zaskočená jako poprvé. Možná i proto se to povedlo a já za dva týdny budu maminka zaručeně té nejúžasnější holčičky na světě 🙂

Všem ostatním snažilkám bych chtěla vzkázat, že v tom nejsou samotné. Vím jaké to je, když se nedaří otěhotnět. Vím jaké to je, když okolí říká, že tomu máte nechat volný průběh a vy to také víte, ale hlavě člověk neporučí.  Vím jaké to je, když Vám všichni říkají, že určitě žádný problém není, že to je jen psychika a že se stačí uvolnit, netlačit na pilu a ono to půjde.

Svým způsobem jsem byla ráda, že jsem tenkrát tak brečela v ordinaci. I když jsem se nejdřív styděla (fakt jsem bulela jak malá holka a kdyby se volila hysterka dne, tak mám slušnou šanci 🙂 ), teď jsem za to ráda. Udělala se nějaká vyšetření a zjistil se, kde je problém a já byla spokojená, že se situace řeší. A i když jsme nakonec na umělé oplodnění nemuseli, (hurá), tak už jen tohle navrhnuté řešení bylo pro nás výhrou. Myslím, že největší roli u mě hrálo to, že jsem věděla, že budu mít miminko. I za cenu umělého, ale že se to prostě povede. To mě uklidnilo a možná proto, stačilo jen tělu dodat hormony a nemuselo se dojít až do konce s asistencí lékařů. Stejnou naději jako jsem cítila já, když jsme se rozhodli pro umělé oplodnění a já slyšela, že to na sto procent vyjde, bych přála každé snažilce. A věřím, že dřív nebo později bude z každé snažilky těhulka.

A všem těhulkám bych chtěla vzkázat, že je normální být z těhotenství zaskočená. Že je normální mít v první chvíli strach a pak najednou zase pro změnu dítko až bláznivě chtít. Neznám moc maminek, které by se rozhodly pro otěhotnění a hned byly nadšené z těhotenského testu. Určité pochyby jsou normální a spíš to o nás vypovídá, že jsme zodpovědné a že víme, že dítě není jen radost, ale i závazek. A určitá míra strachu rozhodně není nic, proč by se měl člověk cítit hloupě. Myslím, že většině z nás, co jsme těhotenství plánovaly, dal první impuls k otěhotnění racionální fakt typu: že už je asi vhodná doba, že jsme relativně zajištěné, s milujícím chlapem a že by to asi už šlo. 🙂