Sportu zdar!

             "Měli bychom se začít víc hýbat," pravil před několika lety manžel a poprskal klávesnici notebooku, na kterém zrovna sledoval nějaký super seriál, drobečky z brambůrků. Můj manžel má tendenci sdělovat zásadní sdělení v těch nejnevhodnějších momentech. O ruku mě požádal, když jsem žehlila (od té doby žiji v přesvědčení, že se žehličkou jsem neodolatelná a sexy) a naše IVF dobrodružství navrhl, jen tak mimochodem, když luštil sudoku. Pravděpodobně měl IVF navrhnout dříve než výzvu ke sportovní aktivitě. Na kole se můžete naučit jezdit i po čtyřicítce.

               A tak se z nás stali sportovci. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nepatřili k výrazně pohybově nadaným bytostem, nevrhali jsme se do dobrodružství kolektivních sportů či sportů, ve kterých nějakým způsobem figuruje míč... Od dětství trpím míčofobií. Jakmile spatřím cokoli kulatého, zaujmu obranný postoj a uskakuji předmětu z cesty. Na základce jsem patřila k velmi vyhledávaným členkám vybíjenkového týmu. Jednoduše proto, že moje hrůza z míče byla tak obrovská, že nebyla šance se do mě trefit. Nicméně zápasy často končily kontumačně. Soupeřka neměla šanci trefit splašeně poskakující hráčku a já jsem nebyla schopná trefit klidně stojící soupeřku. Rodiče se dokonce pokusili zapsat mě do tenisového kroužku. Naštěstí nás vedl velmi zapálený soudruh trenér, a aby otupil vliv tohoto veskrze buržoazního sportu, museli jsme na začátku každého tréninku kreslit státní znak a rudou hvězdu. A protože ve výtvarnu jsem ještě méně zdatná než ve sportu, byla jsem z kroužku vyloučena. Nepomohla ani kariéra úspěšné recitátorky budovatelských básní.

              Zvolili jsme turistiku, postupně odvážně přidali cykloturistiku. Oba sporty nás zcela uspokojují možností  pobytu na čerstvém vzduchu zahradních restaurací. A taky máme dojem, že si to pivko a utopence můžeme bez výčitek objednat. Tedy až do doby, než si manžel pořídil chytrý telefon s chytrou aplikací, která počítá množství spálených kalorií. Tím se nám radost z vyjížděk lehce pokazila - aplikace je jistě rozbitá a napočítá nám mnohem méně kalorií, než kolik opravdu vydáme... A to nemluvím o online mapách! Od chvíle, kdy objevil zázrak online navigace, odhodil konvenční papírové mapy a naše výlety jsou řízeny online. Občas zabředneme do močálu, občas vlečeme kola přes oranici, občas brodíme řeku či prcháme před rozzuřeným vinařem, který nás považuje za zloděje hroznů...

              Naneštěstí se manželova vášeň pro hitech výdobytky vztahuje jen na elektroniku. Co se sportovního vybavení týče, zarputile odmítá odložit velmi, ale velmi starou zálesáckou košili a ještě starší kapsáče (ty snad musel zdědit po nějakém příbuzném působícím ve Wermachtu...). Takže nás při túrách zastavují hitech oháknutí turisté a píchaje hůlkami do vedle stojícího kamene, ptají se, v přesvědčení, že se horalé spustili do civilizace nakoupit zásoby na tuhou zimu, zda nevíme, jestli bude zítra pršet. A o tom, že mě několik týdnů manžel nutil jezdit na jeho starém horském kole bez brzd a se spuchlými pneumatikami, které jsme museli co kilometr hustit, ani nemluvím. Jeďte na úplně vyfouklém kole lesem, kde funí jeden divočák vedle druhého! Ale v hospodách jsem vzbuzovala obdiv, to zase ano - drsná bikerka na kole bez blatníků a s vojenskou helmou na hlavě! I panáka mi staří štamgasti občas zakoupili.

              K turistice jsem postupně přidala i jiné sportovní výkony. Vrhla jsem se na zumbu. Prý se při ní báječně hubne! Sešla se super parta dam mezi 30 a 70 a každou poctivě odcvičenou hodinu jsme musely oslavit kávičkou a nějakým tím dobrým vínečkem v blízké kavárně (kolem fitness center by zkrátka kavárny a hospody být neměly).  Jen jednou se mezi nás pokusily infiltrovat tři sexy dvacítky oděněné do sexy zumba oblečků. Když uviděly naši sestavu - gerontky v tepláčkách a vytahaných tričkách, obrátily oči v sloup a rychle opustily tělocvičnu. Když zumba cvičitelka otěhotněla (potvora), oblíbila jsem si jógu a pilates, částečně proto, že se u většiny cviků leží...

Nicméně, vás všechny, které jste odolaly volání módního diktátu a zatím se neřadíte mezi sportovce - ubraňte se, nezačínejte se sportem! Tělo je totiž strašná potvora. A tak zatímco před pár lety si vyloženě spokojeně hovělo na gaučíku a chroupalo chipsy, dnes, kdy kvůli hormonální smršti musím pohyb omezit, protestuje a vyžaduje svých 60minut pohybu.... Znovu už bych takovou chybu neudělala a místo pohybu bych si radši přisypala pár brambůrků...

../../../../../group/7577/?h=mk_blog_academy&source=message ../../../../../group/7577/?h=blogujeme&source=message