Tento text píšu asi už napočtvrté, protože se mi "nějak" smazal. Takže už to vezmu stručněji. 

O tom, že bychom chtěli minimálně tři děti jsme se s manželem bavili už dávno předtím, než jsme se vzali. A po druhém porodu jsem určitě věděla, že to nebylo naposledy. Jen jsem si chtěla dát chvíli "pauzu" a dalšího potomka řešit až třeba za 4-5 let. 

V říjnu 2020 byly dceři 4 a synovi 2 roky, já už nějaký čas opět chodila do práce. A v tu dobu jsme s manželem nějak došli k rozhodnutí, že není na co čekat, že by to další dítě bylo chudák benjaminek, že je lepší mít je takhle blízko a "odbýt" si to najednou... Také jsme věděli, že se nemusí zadařit hned a může to trvat... No pár dní před Vánoci jsem v ruce držela test, na kterém byly dvě čárky. Takže jsme opět měli štěstí a už se začínali těšit na dalšího drobečka.❤️ 

Tentokrát jsme se chtěli nechat překvapit a nenechali si říct pohlaví. Obě děti svorně tvrdily, že maminka má v bříšku ségru, moje intuice zase říkala chlapeček a manžel se příkláněl k názoru, že jestli to bude holka, tak bude syn chudák, protože ho dvě holky zničí. 😃

Těhotenství bylo náročné, asi nejhorší z těch třech. Plánovala jsem, že si to užiju, když je to tedy naposledy, ale neužívala. Že začátku mi bylo hodně špatně, stále mě pálila žáha, byla jsem hodně unavená. Druhý trimestr byl už lepší, i když únava byla stále velká. Jednu chvíli jsem už myslela, že budu muset přestat chodit do práce, ale týdenní dovolená a dohoda v práci, že nebudu dělat přesčasy pomohlo. Bylo mi konečně dobře. 😊

Bohužel ve 30.týdnu se mi začal zkracovat čípek a otevírat hrdlo, takže jsem musela do nemocnice. Napíchali mi kortikoidy na dozrání plic (které pálily jak čert 🥺) a já pak doma musela dodržovat klidový režim. Ten se ovšem se dvěma dětmi dodržuje těžko, ale nález naštěstí moc nepostupoval, takže dobrý 😊 Jen mě zase začala nesnesitelně pálit ta žáha. A ke konci už jsem skoro nespala, protože jsem nemohla najít správnou polohu. 🥴

Tak jsem si konečně našla chvilku času na shrnutí těhotenství a porodu č. 2. 😀

Vždy jsme s manželem chtěli mít deti "brzy po sobě". Když tedy dcera oslavila v srpnu 2017 prvni narozeniny, začali jsme mluvit o tom, že bychom se pokusili ještě o toho chlapečka ❤. V té době jsme koupili větší byt a na jaře se měli stěhovat...

Já, přestože jsem ještě kojila, jsem už chodila do práce (na zkrácený úvazek) a opravdu jsem si to užívala. Dcera na mě přestala být tolik lidí závislá a já měla pocit, že na té rodičovské tolik "nezblbnu". Ale jako porodní asistentka jsem v práci stále vídala tu krásu rodícího se života a tím víc to chtěla zažít znovu...

No, takže jako novoroční předsevzetí jsme si dali miminko 😊

Počítali jsme, že to bude chvilku trvat, než se zadaří... proto bylo velké překvapení, když jsem dvě čárky na TT našla již na začátku února 😃  Hlavou se mi honily myšlenky, jakože zrovna nás potkalo štěstí, že se podařilo "napoprvé", když někomu se nedaří několik let. (Jedni naši známí za sebou totiž měli tři neúspěšné IVF a já jsem jim miminko hrozně moc přála, protože neznám lepší a hodnější lidi, než jsou oni dva... No, jim se nakonec také zadařilo a na konci listopadu chovali také 😊)

Ale zpět k nám. Druhé těhotenství začalo stejně jako to první- opět mi bylo špatně a každé ráno jsem trávila s hlavou v záchodě, ale s druhým trimestrem nevolnost přešla a já si mohla užívat bezproblémového těhotenství 🙂 jen mě stále pronásledoval pocit, že je to divné, jak je to všechno v pohodě, že to nebude jen tak, že se určitě něco musí stát, že se něco pokazí... asi nějaká paranoia 🙈 protože se nepokazilo nic.