Předpoklad:
úterý 13.09.2011 s váhovým odhadem lehce pod čtyři kila (prý „váha bude nejspíš odpovídat staršímu bráškovi“)

Skutečnost:
SOFIENEK se narodil v pátek 02.09.2011 ve 12:25 přirozeným porodem s porodní váhou 3690 gramů a délkou 51 centimetrů.
Rodili jsme tedy vyvolávaně (hamilton + tabletka), 5 hodin, od půl osmé ráno do půl jedné odpoledne téhož dne.

Porod:
...v sedm ráno mi řekli, že tabletka by měla zabrat tak za dvacet minut, ale ať s tím nepočítám, že porod zkusíme vyvolat jen cvičně a druhý den si to zopakujeme naostro. Dvacet minut uběhlo a já spíš než rodící jsem se cítila podrážděná po vyšetření. Asi to tedy nezabralo, tak jsem se rozhodla dát si šlofíka. Než jsem stihla zabrat, už si mě volali na monitor. Tak si mě připojili, bříško občas zabolelo, ale nepřikládala jsem tomu moc význam, protože paní doktorka mě „prohrábla“ docela slušně, tak jsem myslela, že je to následek druhého hamiltona. Vrchní sestra přišla mrknout na monitor. Prďolka si krásně chrupkal, nicméně druhý grafík už vykazoval poměrně pěkné kopečky. Sestřička na mě bafla, jestli se chci nechat sterilizovat. S nechápavým výrazem jsem na ní vyštěkla, že v žádném případě. Oddechla si, že prý „to je dobře, jelikož se mnou nikdo nesepsal papíry a nahoře už mě čekají.“ Cože? Kam ten spěch, vždyť jsem teprve hodinku po zavedení tabletky a po císaři braná jako prvorodička. Chvíli jsem myslela, že přehání, ale myslela to vážně. To není možné, takovou dobu se tu válím a najednou už rodím! :slight_smile: než se monitor dotočil, kontrakce sílily, ale nic hrozného. Za chvilku mě odpojili, vyfásla jsem anděla a ať si mažu vyklidit stolek a vzít si s sebou jen to nejnutnější k porodu. Naštěstí jsem to raději udělala už v noci. Ještě jsem se ani nestačila osprchovat a už se na mě sestřičky vrhly, že v devět (zbývalo asi deset minut) mám být nahoře. Nechápala jsem, kam ten spěch, kontrakce mi sotva začaly a doktoři se taky domů ještě nechystali... Nu což, mám si to odbýt tady nebo jinde... Tak mě šoupli do výtahu a jelo se. Chvíli mě tam nechali čekat, ale to už bříško bolelo docela dost. Ale věděla jsem, že se to potáhne minimálně půl dne, po předchozí zkušenosti jsem myslela i déle, tak jsem se jen nadýchla a snažila se psychicky připravit na ten velký den. Pak mě paní doktorka prohlédla a jakmile se na mě usmála sestra s kyblíkem, bylo jasné, že teď už není cesty zpět. Doktorka do mě sáhla. Docela to zabolelo a najednou žbluňk a mohlo se vytírat :slight_smile: Myslela jsem, že mi udělají utz a řeknou, kolik mimísek váží, ale místo toho mě připojili na další monitor. Že prý tak dvacet minutek a bude to. Dvacet minut, půl hodiny, tři čtvrtě... všichni kolem mě chodili a nikdo si mě nevšímal. Bolesti se mezitím vystupňovaly natolik, že jsem už nebyla schopná sedět a PA, která se zrovna pohybovala kolem a vrhala na mě soucitné pohledy jsem prosila, ať mě okamžitě uspí, že jsem si to rozmyslela a chci císaře. Nevšímala si mě. Začala jsem propadat panice, protože jsem cítila tlaky a bolest byla opravdu veliká. Karíska jsem rodila celý den a byla to pohoda. Najednou se nade mnou zjevila doktorka a řekla, ať se raději připravím, že ten přirozený porod neklapne. Hurá, uspí mě! Konečně! Těch pár minut už to vydržím. Musím. Ale minuty se vlekly dál a mě pohltilo zoufalství. Tohle už se přece nemá kam stupňovat, přitom jsem teprve v začátku... Konečně si mě někdo všiml! Mohla jsem vstát a trošku změnit polohu, v lehkém předklonu to bylo snesitelnější. Poslali mě na přípravu. Tentokrát se nestalo, že bych tam ležela v pohodičce půl hodiny. Najednou jsem nevěděla, jestli se věnovat záchodu nebo kontrakcím :slight_smile: V tu chvíli jsem opravdu nechápala, jak takovou chvíli může někdo chtít sdílet s partnerem :slight_smile: Pak mě poslali do sprchy. Kupodivu ne na chodbu, ale na porodní box. To bylo fajn, nechali mě samotnou, nikdo mě neobtěžoval a já si „vesele“ hopkala na míči a nahřívala se teplou sprchou. Tohle je to jediné, co mi pomáhá tlumit bolest. Nicméně mé „štěstí“ netrvalo dlouho. Přišli PA a poprosily mě, jestli bych si mohla na chvíli lehnout, že potřebují další monitor, ale že to bude chvilička a pak si zase můžu jít okupovat sprchu. Radost jsem z toho neměla, ale věděla jsem, že za chviličku budu zpátky, tak jsem neodporovala. Nakonec dělají, co musí. Na hodiny jsem naštěstí neviděla, ale vzhledem k délce počmáraného papíru mi bylo jasné, že to není klasický dvacetiminutový monitor a všimla jsem si, že se na mě chodí dívat čím dál víc lidí. A ani ne tak PA, jako samotní doktoři. Jeden z nich mě prohlédl a řekl, že od včera se nález nezměnil a jsem otevřená pořád stejně na dva prsty. To byl šok, protože tlaky byly neskutečné a já je pomalu přestávala zvládat. Nejsem hysterka, ale bolesti a doktorův nález mě donutily kňourat jak malé štěně, načež se mě milá PA zeptala: „Paní, proč pláčete? Vždyť budete mít miminko.“ To jsem si jaksi stihla všimnout :slight_smile: Chápala jsem, že to myslí dobře, ale bylo mi tak zle, že jsem se na ni skoro až zlobila, jako kdyby za to, chudák, mohla. Navíc jsem neplakala, jen jsem si zoufala. A taky to bylo to jediné, co jsem v té bolesti zvládla. Nechtěla jsem rodit. (:slight_smile:) Navíc mě pořád nutila, ať si zavolám doprovod, což mi při doktorově nálezu přišlo zbytečné. Bylo mi jasné, že s takovouhle budu rodit ještě zítra. Nikam jsem volat nechtěla, přišlo mi to brzy a taky to bylo to poslední, na co jsem měla náladu. Ale ona se tak snažila, že jsem se nechala ukecat. Skončila kontrakce, vytočila jsem číslo a vyhrkla: „Jsem na sále, ale prý to ještě bude na dlouho, tak nemusíte chvátat.“ Do toho se ozvala další kontrakce a já musela telefon odložit, takže už jsem jen zaslechla soucitné „Máš bolesti, viď?“ a hovor jsem utla (jen pro upřesnění, ta otázka nebyla od věci, protože doma jen věděli, že jdu ráno na vyšetření, a řekla jsem, že podle toho, jak to dopadne, tak se jim ozvu, což jsem jaksi už nestačila, takže to, že se malý dere na svět, si museli odvodit z mého funění :slight_smile:). Do toho přišla další paní doktorka a že to vypadá krásně, jsme na osm. Jak je to možné, od včera nic a teď během půl hodinky osm prstů. Nemohla jsem uvěřit, ale dodalo mi to sílu. Zaslechl to mladý doktor a řekl paní doktorce, že to přebírá. Prý si mám zkusit zatlačit. Na jednu stranu úleva, na druhou stranu mě to vyděsilo, osm se mi zdálo málo... Ale tělo si stejně dělalo co chtělo, tak mi nezbylo nic jiného, než to zkusit. Prý ještě tak tři kontra a uvidíme. PA se mnou mezitím dýchala. Stejně to nepomáhalo, ale byla na mě celou dobu hodná, tak jsem jí neodporovala. Mezitím se mi jiná PA snažila napíchnout žílu, ale nešlo to (což nebyla její chyba, jsem zvyklá). Obě ruce jsem měla několikrát rozpíchané v předlokní i na hřbetě a ona celá utrápená se mi omlouvala, ať se nezlobím, ale že mě předá někomu jinému, protože si už neví rady. Nakonec se jim to povedlo, ale rodit „s jehlama v ruce“ není zrovna dvakrát příjemné. A to ani nemluvím o tom, že jsem druhý den měla obě ruce modré od podlitin, protože jsem si rány po vpichu nemohla přidržet. Ale to je to nejmenší. Znovu nastoupil pan doktor a že prý jdeme na to, k tomu spoustu PA a dalších lidí, mimo jiné i doktorka, která mi porod vyvolala. Najednou jsem to chtěla zastavit, protože mi došlo, že tu ještě nemám doprovod (proč já husa říkala, že nemají chvátat?), ale nedalo se nic dělat. Doktor mi ještě udělal rychlokurz správného tlačení a protože si myslel, že jsem nesoustředěná, tak pro jistotu dvakrát :slight_smile: Najednou někdo zavolal: „Vidím černé vlásky!“ Úžasná věta :slight_smile: Mrzí mě, že při prvním porodu mě minula. Doktor nakázal nádech a opřít se do toho. Jedna kontrakce, dvě zatlačení a šup, hlavička byla venku. Zbylý personál včetně paní doktorky zatím malému pomáhal a tlačil mi na bříško. Nebylo to příjemné, ale to k tomu patří. Druhá kontrakce. První, druhé, třetí zatlačení a maličký byl venku. Bříško se mi propadlo a mezitím už mi ukazovali toho malého Šmoulu. Jen jsem pronesla: „Ježiš, ten je ošklivej!,“ načež se mu za to dodnes omlouvám :slight_smile: Jen jsem nečekala, že bude tak promodralý. Střihli šňůru a šup s ním k ošetření, když v tom na sál přiběhl můj doprovod v podobě mamky a ségry coby dokumentaristek. Bylo to tak akorát. Mohlo mě napadnout, že když mamce řeknu, že nemusí spěchat, tak už si jednou rukou váže tkaničky u bot :slight_smile: Naštěstí :slight_smile: Obě jednohlasně zvolaly: „Karimek!,“ protože Sofienek jako by v ten moment bráškovi z oka vypadl. Mezitím, co Sofíček začal růžovět, stihla ještě mamina poděkovat všem zúčastněným za pomoc. Holky se pustily do zvěčňování našeho modela a pan doktor zase do hodinu trvající křížkové výšivky, přičemž prý ještě bylo třeba zkontrolovat jizvu zevnitř, což bylo takové... takové divné, ale nedalo se nic dělat. Mezitím už byl můj malý ošetřený, oblečený a vystavený ve vitrínce s výhřevným lůžkem a já se konečně mohla pokochat mým druhým životním dílem, který budu na věky věků milovat stejně, jako jeho staršího brášku.

Jsem na nás, na všechny, moc pyšná. :slight_smile:

PS: Tímto bych chtěla poděkovat požárnímu hlásiči nad hlavou, který se stal mým záchytným bodem v době, kdy byly kontra na vrcholu a ke kterému jako jedinému jsem byla – nevím proč - schopná upírat svůj zrak :slight_smile: