V úterý 2. srpna jsem objednaná na kontrolu ke své gynekoložce. Po kontrole a objednání na další týden odcházím, že tento týden to tedy ještě nebude. 
Ve středu ráno vstanu, posnídám, uklidím co je třeba a začnu se probírat věcmi co je třeba vytřídit. Je 11 hodin a jdu dát vařit brambory na oběd. Když vstanu z gauče a jdu do kuchyně, najednou mám mokro mezi nohami jako bych se počůrala, ale na záchod se mi nechtělo. Co teď? Byla to plodová voda? Ale nebylo jí nějak málo? Doktorka na kontrole říkala, že to na porod ještě nevypadá. Co mám dělat!!! No nic zavolám manželovi a zjistím kde je, kdyby bylo potřeba už vyjet do porodnice. Když telefon zvedne zjistím, že je v lese a tak do pul hodky by mohl být doma. Řeknu mu, že mi asi praskla voda, žádné bolesti nemám a nevím co mám dělat. Domluvíme se, že zavolám do porodnice a zeptám se na radu. V porodnici mi řeknou jestli to byl jen malý výtok, ať si zajdu jen ke svému doktorovi a ten zjistí jestli je to plodová voda nebo jen nějaká poplach. Volám zpět manželovi, ať dojede, že pojedem k doktorce. Jenže než manžel dojede tak mi odteče další půl litra vody a už není pochyb, že mi praskla voda. Tašky do porodnice mám nachystané už měsíc, takže když manžel dojede, nasedneme do auta a jedeme do porodnice. Voda pořád teče. Sedím na ručníku, ale když před porodnicí vystoupím z auta všechno mám mokré. 
Zazvoníme na porodním oddělení.Otevře nám sestřička, zeptá se co se děje, řeknu jí, že mi praskla plodová voda a mám ještě týden do termínu porodu. Přejdeme na příjem. Dám jim zcela promočenou vložku, postříká jí a zjistí že je to plodová. Dají mi noční košili a udělají ultrazvuk. Miminko je zatím v klidu takže se bude čekat. Pokud porod nepropukne do 24 hodin od prasknutí vody, bude se muset vyvolat.
Přecházím na pokoj, kde si mám odpočinout, protože porodní bolesti zatím nepřišli. Manžela posílám domů, že kdyby něco tak zavolám a dojede. Ležím na pokoji. Čtu si knížku, sleduji televizi. Nic se neděje. Měla bych spát, ale vůbec to nejde když si člověk uvědomí, že za chvíli už tu bude nový človíček. Setřičky jsou milé, chodí mě kontorolat. V 19 hodin, se mění směny. Sestřička se semnou přijde rozloučit, že odchází a příjde nová a pokud se nic nestane přes noc, že v 7 ráno mi začnou porod vyvolávat. 
Je 20.30 a jakoby první kontrakce, ale kdo ví co to je. Nebudu plašit. Po čtvrt hodině další. Řeknu to sestřičce, že teda přesně nevím, ale že už snad asi jo. Ve 22 hodin, si řekneme se sestřičkou, že to teda asi začíná, vyšetří mě. Jsem otevřená na 2 prsty.  Ve 23 hodin dostávám kapačku s antibiotiky po 12 hodinách po odtečení plodové vody. Bolesti už jsou častější a tak mi sestřička doporučí teplou sprchu. Bolesti už jsou horší, ale pořád se uklidňuji, že je to v pohodě a hladím bříško a říkam miminku, že to bude dobré, že to zvládneme. V 1 hodinu ráno mi sestřička udělá klystýr. Po doporučení mé gynekoložky si ho nechám udělat a jsem ráda. Porod se opravdu víc rozjede, bolest na chvíli poleví no a řekněme si pravdu člověk se opravdu vyprázdní a pak ho to na porodním sále netrápí. 
Po 1 hodině volám manželovi ať dojede, že už je to tady. Přijíždí do půl hodiny kdy dostávám další kapačku s antibiotiky. Bolesti už jsou co 2 minuty oteřená jsem na 8 cm. Jsem opravdu šťastná, že manžel je zde semnou a při každé kontrakci mě drží za ruku a já vím, že na to nejsem sama. Mezi bolestmi se na manžela usmívám a říkam že je to v pohodě. Bolesti mi jdou do zad, jako při zánětu ledvin a chce si mi zvracet jak mimčo tločí na žaludek.
Po 4 hodině ráno přecházím na porodní sál, kde jsem sama. Manžel zůstává se mnou. Sestřička mi říká ať si lehnu na bok a když přijdou kontrakce ať zatlačím, aby miminko posunulo hlavičkou. Když ležím na boku tak tlačit vůbec nejde a tak se ptám sestřičky jestli budu rodit na boku že je to hrozný. Tak mi řekne ať si lehnu normálně na zádá, nohy mi dá do držáků a je to tady. Sestřička mi říka, že až přijsou kontrakce tak můžu tlačit. Ale já nechci tlačit jsem ráda, že přežívám bolesti. Když sestřička vidí, že nic tak mi řekne ať tlačím. Když tlačím po třetí cítí jak se mi rozestoupili kosti v pánvy a vzpomenu si na video kde už to byl konec porodu. Hlavička už je opravdu velmi blízko a sestřička mě nastřihává. (Neví, jestli to bylo třeba nebo ne, ale rozhodně to nebolí ta jak se vykládá. Bylo to jen takové štípnutí. Takže bych se nástřihu vůbec nebála.) Pak zatlačím ještě dvakrát a hlavička je venku. Jsem šťastná, bolest ustoupí a já si oddechnu. Když mě všichni porodníci, kteří přišli k mému porudu vidí, že už jsem skončila tak všichni vykřiknou ještě ramínka. Už jsem vyčerpaná, v hlavě mi běží, že o ramínkách nikdo nic neříkal, vždycky se mluvilo jenom o hlavičce. Říkam, že už nemůžu a všeci, že ještě jednou a už to bude. Z posledních sil si vzpomenu že to malí prdě tam taky trpí, tak zatlačím naposled a je venku, je 4.53 hodin. 
Ptám se, jestli je to opravdu holčička a sestřička mi to potvrzuje. Jsem šťastná. Bolest zkončila a na břicho mi přikládají moji holčičku. Je to něco úžasného. Pak ji odnášejí omít a tatínek jí jde popsat aby nám ji nevyměnili. Papíry na bonding jsem měla vyplněné již dopředu, sice jsem nevěděla jestli ho budu chtít, ale radši jsem si je vyplnila. Jsem za to ráda, protože to bylo úžasné. Někdo říká, že je tak unavený, že bonding nechtěl, ale jakmila jsem dorodila a dali mi malou na břicho, tak jsem měla opět plno energie a spánek byl to poslední co bych v tu chvíli chtěla. Po měření a vážení mi ji pak přinesli zpět a pan doktor mi jde šít poporodní rány. Další věc o které nikdo nic neříkal, že šití bude trvat tak dlouho. Když po 20 minutách pan doktor skončil, byla jsem šťastná. Naštěstí jsem měla celou domu u sebe moji krásnou princeznu a manžela. Po šití mě sestřička převedla na pokoj a kde jsme strávili zbytek času s manželem a naší holčičkou. 
Dnes, když má naše Anička 5 měsíců, tak už si na ty bolesti ani nevzpomenu a už se těším, až si s manželem pořídíme další miminko.