Chutnalo by Věstonické venuši Kinder vajíčko?

Plánovala jsem to do detailů. Věděla jsem, kdy chci otěhotnět, během kterých měsíců chci být těhotná a kdy chci asi tak porodit. Obešla jsem si doktory, abych věděla, že mám všechno v pořádku, začala si čistit tělo, přešla hlavně na práci z domova. A měla obrovské štěstí, protože to vyšlo.

„Budeme dělat rentgeny teď, nebo až příště?“ ptala se mě zubařka. „Dneska. Příště budu těhotná,“ oznámila jsem jí s naprostou jistotou. Pousmála se, brala to jako žert a já se musím přiznat, že když jsem jí volala a objednávala se na další prohlídku, s gustem jsem jí sdělila, že těhotná jsem a potřebuju razítko do průkazky.

Vím, že jsem měla štěstí a že se všechno (těhotenství nevyjímaje) naplánovat nedá, ale když se jde štěstí naproti… Přesto musím přiznat, že mě hodně věcí překvapilo.

Věstonická venuše, nebo anglická královna?

Věděla jsem, že přiberu, ale doufala jsem, že to nebude nijak dramatické. Když jsem se v osmém měsíci dívala do zrcadla, čím dál tím víc jsem si připomínala Věstonickou venuši. Přibrala jsem 20 kg. Při mých necelých 160 cm to bylo docela dost. Musela jsem si nechat dorůst vlasy, abych alespoň trochu zamaskovala kulatící se tváře a dvojitou bradu. Do těhotenského oblečení, které jsem si nakoupila v prvních měsících, jsem se ke konci už nevešla. Nezbývalo než se těšit na porod, doufat, že co nejvíce kil zůstane v porodnici a že ta, která mi zůstanou, jsou jen zásobou pro kojení a zmizí spolu s ním.

Pozorovala jsem své opuchlé kotníky, nateklé prsty a zápěstí a nemohla si nevybavit Annu z Kleve a Jindřicha VIII. Tudora, který proslul velkou spotřebou manželek. Tihle dva se vzali čistě z politických důvodů, před svatbou se v podstatě ani neviděli, a o tom, zda si užili alespoň svatební noc, se dodnes spekuluje. Kromě jiného Jindřich kritizoval Anniny kotníky. Tenkrát si vznešené dámy nemohly dovolit ukázat nic víc než ty kotníky. Měla je prý tlusté. Po několika měsících se rozvedli (samozřejmě nejen kvůli kotníkům), ale když jsem pozorovala ty svoje nafouklé, tak jsem jen doufala, že můj manžel si pamatuje, že jsem mívala krásné kotníky. A nejen kotníky, což? Že jsem vždycky nebyla podobná ideálu pravěké matky kmene.

Hlavně ať si nehraje s mými vnitřnostmi

Občas jsem měla během těhotenství pocit, že se naše dítě nudí. Když jsem něco dělala dlouho, začalo se vrtět. Možná se necítilo pohodlně, možná je po manželovi, který také potřebuje změnu.

Jednou jsem si ráno hověla v posteli pohodlně opřená o péřové polštáře, výjimečně mě nic nebolelo, výjimečně jsem neměla hlad. Užívala jsem si chvilku klidu, pozorovala ložnici, tiše si rozjímala. Kopla mě. Nijak silně, ale naše holčička mě kopla. Nojo, pohladila jsem ji. To víš, že myslím i na tebe, sluníčko naše. Koukej, jak to tu máme hezké, kam se nám narodíš… kopla mě znovu. Začala jsem si s ní v duchu povídat a hladila ji. Nestačilo to. Vrtěla se, kopala víc. Copak bys chtěla, vždyť se nám leží tak pohodlně. Nic nás netlačí. Broučku… úpěla jsem v duchu. Nakonec mě donutila vstát a něco začít dělat.

Později jsem to líčila manželovi. Smál se: „Možná se tam fakt nudí. Nějak ji zabavíme. Třeba by si chtěla hrát.“

„Hlavně ať si nehraje s mými vnitřnostmi.“

„Ne, to by chtělo… co kdybys spolkla celé Kinder vajíčko? Cukr jí přece udělá vždycky radost a měla by tam i hračku.“

Plán s těhotenstvím sice vyšel, ale tím to všechno vlastně jen začalo. Jedno dlouhé období, kdy už toho moc nenaplánuju. Zatím to totiž vypadá, že má naše holčička na všechno svůj vlastní názor, ale o tom až příště…

To byl první díl blogu, který píše Žaneta Feistová. Další díly najdete na http://prebalujukojimneblbnu.blogspot.cz/