Vdávala jsem se v osmnácti a v dvaadvaceti jsem už byla mámou dvou dětí. Mé manželství bylo příšerné a já dokázala odejít až ve chvíli, kdy jsem potkala svého současného muže. Chvíli jsme žili pohromadě s našimi čtyřmi dospívajícími dětmi a dvěma psy a byly to moje nejštastnější chvíle. Jenže jak už to bývá, neuvědomovala jsem si to. Do života nám zasáhla smrt manželovi dcery a přišly roky, kdy jsem si byla jistá, že už nikdy nezažiju pocit štěstí.

Řízením osudu jsme se s manželem stali nejprve pěstouny na přechodnou dobu a po pěti letech pěstouny dlouhodobými. Do rodiny jsme přijali dva sourozence, chlapečka a holčičku.

A když už se náš život zaběhl do jakžtakž klidných kolejí, narodila se našim přijatým dětem sestřička.

K čtyřicátým pátým narozeninám mi jiná přechodná pěstounka přivezla domů malý zázrak, sedmiměsíční batolátko. A já nastoupila na rodičovskou dovolenou.

Můj život je úplně jiný, než jsem si ho kdysi představovala. Díky pěstounství je mnohem živější, barvitější, láskyplný a také složitější.

Ještě stále věřím tomu, že budu autorkou několika úžasných knih. Poctivých, mnohovrstvých románů.

Také věřím tomu, že se ještě někdy pořádně a dlouho vyspím 🙂

Poslední roky jsem se snažila pochopit, proč se mi dějí věci, které se mi dějí. Nakonec jsem došla k názoru, že je to jedno.

Že podstatné je to, jak se k nim postavím.

Psaní je moje terapie. Pomáhá mi srovnat se sama se sebou.

Ráda bych byla inspirací pro ty, kterým v životě stále ještě něco chybí, přestože už mají všechno. ZNÁM TO.