S nervozitou a zároveň s radostí se objednávám na první kontrolu u doktora, po 3 týdnech zpoždění. Doktor gratuluje a zve si mě na pondělí. V čekárně to nemohu vyrdžet a přecházím nervózně zleva doprava. Po půl hodině vše sděluji sestře a ta mě rozzářeně vede k doktorovi do ordinace (sestřička je hrozně milá). Tam za chvilku ležím na ultrazvuku. Po několika sekundách se naděje rozplývají. Není tam nic, děloha je prázdná. Doktor mě poplácává, že to příště vyjde. Odběr krve, volám si druhý den na výsledky. Na zamlklé těhotenství jsou hodnoty hcg moc vysoké. Po práci se sbalte a šupem do nemocnice.

Poprvé v životě v nemocnici. Myslela jsem si, že tam budu poprvé až za 9 měsíců. Ale nakonec jsem skončila o patro níže, pod porodnicí na gynekologickém oddělení s podezřením na mimoděložní otěhotnění. Takže miminko nebude. Příjem, krev, ubytování, příprava na revizi a případnou laparoskopii. Modlím se abych šla jen na revizi, nechci přijít o vejcovod. Hodnota hcg se ještě před revizí snížila, tak to snad mimoděložní nebude. Nakonec můj smutek přehlušila radost z toho, že jsem nepřišla o vejcovod a pustili mě domů. V pondělí mě čeká konečný odběr krve pro potvrzení, že skutečně nešlo o mimoděložní.

V nemocnici jsem měla možnost vyslechnou různé osudy, hematom rostoucí společně s miminkem, x-tou revizi, slzy a pláč maminky hladící si bříško a modlící se ať to dobře dopadne. Boj mezi sílou a bezmocností, mezi nadějí a konečnou diagnózou. Vyšla jsem toho ještě velmi dobře a jsem za to vděčná a šťastná i když jsem o něj přišla.

Přeji Všem snažilkám aby to nevzdávaly, všem těhulkám ať je vše v pořádku a jste i s tím malým pod srdcem zdraví a všem maminkám krásné mateřství. 🍀