COPAK DĚTSKÉ BOLÍSTKY BOLÍ MÉNĚ!?
Nedávno jsem se nachomítla k situaci, která mi utkvěla v hlavě a nemůžu přestat na ni myslet. Situace: malé dítě běží, zakopne a začne plakat. Reakce maminky: "Ježiši, to chvíli nemůžeš zůstat čistý?" Co jsi prosím dělal? Kam jsi koukal? Ukaž...to je dobrý. Pojď, ať stihneme ten autobus!" A malému chlapečkovi zatím tekly slzy a chytal se za kolínko. Přiznám se, že mi ho bylo neskutečně líto.. Vůbec nechci soudit jednání maminky - nevím jaký měla den, jak moc spěchali a vůbec.. Každopádně mě to motivovalo k zamyšlení, co si ten chlapeček asi z tohohle jednání vezme do budoucna. A druhá věc - proč si dospělí myslí, že vůbec jen tuší jak co malé dítě může bolet. Slýchávali jste doma taky někdy věty: Nebreč, nebo ti dám na zadek, abys měl/a důvod brečet. To už přeci nebolí. Bulí jenom ženský. Neplakej, to už je dobrý...apod.? Je zajímavé, že když dospělý řekne, že jej něco bolí nebo že mu není dobře - většinou se strhne vlna solidarity. Politují ho, pošlou ho k lékaři, nabídnou pomoc. Tak proč je to u dětí jinak? Proč maminky / tatínkové často nutí děti přestat plakat za každou cenu a učí je potlačovat jejich bolest a emoce? Napadá mě, že kdybych já byla tím chlapečkem - asi by mi spíš pomohlo, kdyby mi moje maminka řekla něco jako: " vidím, že jsi spadl a že pláčeš a držíš se za kolínko. To asi hodně bolí, co? To mi je líto. Víš, ale že moc spěcháme a potřebujeme stihnout autobus. Zvládneš teď k němu dojít a potom se na kolínko podíváme? A ideálně bych asi ještě chtěla pusu a obejmutí.. Při své práce terapeutky se často potkávám s tím, že lidé neumí vyjadřovat své pocity a emoce. Že se jich často bojí. To pak však má často za následek to, že lidé necítí naplnění ve svých vztazích, mají problém najít si toho "pravého partnera" nebo neumí komunikovat. Možná si řeknete, že komunikovat umí každý..ALE, já myslím komunikovat partnersky - bez manipulace, citového vydírání, nátlaku, asertivně..tak, aby jste se cítili dobře sami se sebou i s druhými. Maminky, tatínkové - jestli můžu poprosit - až zase ten Váš malý brouček spadne nebo prostě jen bude plakat - zastavte se a zkuste to s ním třeba trochu jinak. Dejte mu obejmutí, lásku a prostor se vyplakat a dát najevo svoje emoce. Řekněte mu, že je v pořádku plakat, když ho něco bolí a ať se klidně vypláče, že jste tu s ním a pro něj. Jen si sami vzpomeňte jak je někdy úlevné se vyplakat.
Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi Vám přeje Jana 🙂
@weri1 jestli jsem z tvých příspěvků pochopila správně (doufám, že je v pořádku, že tykám) - tak synovi je kolem 6-7 roků? Důvodů k pláči může být hodně.. Já bych to řešila asi tak, že v situaci, kdy se to opět stane bych si s ním sedla a zeptala se co ho tak rozesmutnilo nebo proč pláče? A na rovinu bych mu řekla jak to cítím já..že je v pořádku, že někdy pláče, ale že mi přijde, že je to často a jestli tedy pro něj tedy můžu něco udělat, aby mu bylo líp a nemusel tak často plakat.. Někdy mi taky pomůže jen si kousek od mého Kubíčka sednout, pozorovat ho a pak se vcítit do jeho pocitů. Najednou vidím (místo "ukňouránka") svého chlapečka, co se snaží už 10 minut si nasadit botičku a ona se mu vždycky smekne a spadne..no nenaštvalo by to? 🙂
@ardnas217 souhlasím, že je určitě potřeba rozlišovat. Nicméně já si úplně nejsem jistá, zda umím posoudit zda jde o "blbinu" nebo o něco vážnějšího. Když se třeba praštíte do brňavky - vidět to není, ale nepříjemné je to hodně 🙂 Proto já to třeba s Kubíčkem dělám tak, že se ho zeptám zda je v pořádku. A buď přijde řev nebo se zvedne a hopká dál 🙂
nooooooo v podstatě souhlas...ale zase hodně často to děti tahaj fakt z paty, fakt herecký výkony.... vidím to často kolem sebe a třeba i u jedné příbuzné, kde trochu i vidím do toho, jak to doma asi mají a tam mi přijde, že to synovec dělá právě proto, že je to snad jediná doba během dne, kdy ho máma nějak pomuchlá.... + žárlivost na mladšího bráchu, kterej byl mazlenej víc. no tak budiž, at si to synovec užije...myslim si, že by to třeba tolik nedělal, kdyby měl toho kontaktu víc...
ale můj syn je třeba takovej, že taky řve kvůli všemu, ale hlavně teda nasráním... prostě má takovou povahu. a to je mu teprv rok a něco. je to strašně vyčerpávající. všechno je pro něj problém. doufám, že z toho vyroste, nebo mi fakt jebne:D
@normalnimatka jak píšeš - u příbuzných je to z toho důvodu, že chlapeček to dělá kvůli potřebě kontaktu. Takže si našel něco, co mu funguje..a já se mu nedivím - jsme tvorové kontaktní 🙂 Proto já mám třeba ráda Manducu - když už se musím hrkat do centra Prahy - tak si Kubíčka dám do nosítka a aspoň se můžeme tulit 🙂
Tak pokud je synovi teprve rok - tak tam bych byla relativně v klidu. Počítám, že mu průběžně rostou zoubky a je to období, kdy se učí chodit a poznávat svět. A když mu něco nejde podle představ - tak pustí emoce. Až bude v činnostech zručnější - tak podle mne bude více v pohodě. Beru to však tak, že nezrcadlí chování tvoje nebo jeho tatínka-
děti jsou věrné kopie našich reakcí a chování. Nebo a to je trochu zákeřnější - pokud se často vídají např. s babičkami, které často umí být hodně emočními manipulanty, mohou zrcadlit je.. Vydrž, bude líp 🙂
@maskule Ono to většinou nebejvá kvůli tomu, že by se mu něco nedařilo, a tak se vztekal. Jsou to různý důvody, někdy i dost bizarní. Někdy ho ani nerozklíčuju. ALe dělá scény při zákazech nebo zabavení něčeho, co není třeba úplně vhodný na hraní, typicky třeba když zavřu dveře od něčeho, kde chtěl třeba kramařit, nebo se tam prostě podívat, no mnohdy stačí, abych odešla do jiný místnosti (i když tam není sám) apod... ten poslední případ třeba dost dobře nechápu. myslim si, že si syn na nedostatek kontaktu opravdu nemůže stěžovat, tak mi nejde moc na mysl, proč by se měl bát, že ho nechávám samotnýho, resp. beze mě. nojo, z něčeho pak vyroste. ale obávám se, že vztekání se u protestu nebo prostě z naštvání bude čím dál horší:D ale zase si uvědomuju, že je pro život určitě zdravější emoce dávat najevo! jen se člověk postupně učí, jak je společensky vhodný je projevovat. jen to trochu teď odnesem my, protože máme doma věčnýho nasránka a vzteklouna:D :/ a nejlepší sou opovržlivý pohledy druhejch (který teda zatím moc neznám, protože jsme se zatím moc nevyskytovali se synem venku jinak než v kočáru/nosítku, to až teď, a spíš vim z vyprávění od matek, který maj podobný děti), protože všichni naprosto přesně věděj, že je to neschopnou matkou, která si neumí to (roční!) dítě vychovat:D jenže jak takovýhle prcky, kterejm se nedá nic vysvětlit, vychovat, žejo...:D ale je to přeci jasný. vztekající se dítě = hajzlík nevychovanej🙂))
@normalnimatka když čtu tvou zprávu - tak bych ti jen řekla, že jsi určitě skvělá máma - už jen proto, že máš snahu to řešit a není ti jedno, co tvůj brouček prožívá. Ty víš svoje a jak to s malým máte - takže na pohledy ostatních vůbec nedbej. Můžu ti jen poradit co zabírá u nás..vysvětlování a mluvení o tom, jak to mám já. Když Kubík dělá něco co nechci - chce šahat na kudlu nebo kramařit . Tak mu dám jakoby pochopení: "Kubíku, ty by sis chtěl půjčit tuhle kudlu, viď? Zajímá tě...tomu rozumím. Je taková blýskavá a ještě si nic podobného neviděl - tak by sis to chtěl prozkoumat, co? Jenže já mám trochu strach ti ji půjčit, protože je hodně ostrá. Ale protože bych ti nějak chtěla vyhovět - tak ti zatím půjčím jídelní nůž a kudlu ti půjčím až časem. Šlo by to?" Hledám cesty jak vyhovět oběma stranám - sobě i jemu. Nechci, aby mi šel do šuplíku s talíři - tak mu zase řeknu, že mám strach, aby se nerozbily, ale že si může zatím hrát s hrnci..třeba. A tohle docela u nás funguje. Je asi důležité jim vysvětlit ten důvod, proč ne - ne jen zakazovat a dát jim k tomu ty své opravdové emoce, které děti z nás stejně podvědomě cítí. Zkoušela jsi to někdy tímhle způsobem? A hlavně, chce to čas. Nelze očekávat zázračné změny ze dne na den..
@maskule Díky za podporu🙂
Takhle to podobně dělám. Jen v těch 14 měsících to porozumění není úplně na takový úrovni, aby to bylo pro všechny snazší🙂))) Ne, ale já věřim, že děti rozuměj lecčemu.
Postupně naposlouchávám audio a vypisuju Vychováváme děti a rosteme s nimi, poslechla jsem pár povídání s autorkou, znám samože i nevýchovu, stránky aha! rodičovství atp. Prolistnu i https://www.cbdb.cz/kniha-143616-zkouseli-jsme-... -
a jsem rovněž zvědavá na totok https://www.cbdb.cz/kniha-21332-tvoje-dite-jako...
jen nevim, kdy se k tomu všemu dostanu...je hrozně málo času i na tu sebereflexi a tak.
chtěla jsem se tě zeptat, jestli máš taky nějakou "bibli" svýho přístupu k dětem, resp. něco, co tě inspirovalo k tomu to vidět tak, jak vidíš a dělat, jak to děláš, kromě jistě tebou nastudovanýho Rogerse a dalších, pakliže působíš jako terapeutka?🙂)
@normalnimatka ahoj 🙂 já už dlouhou dobu funguji na principu - chovám se k ostatním tak jak chci, aby se ostatní chovali ke mě. A to praktikuju i u Kubíka. Takže např.: říkám mu pravdu, chovám se k němu úctou, přijímám ho i s jeho náladami, nebiju ho ani neplácám, nezjednodušuju jeho bolístky ani trápení... To, že působím jako terapeutka mi v tomto případě pomáhá jen okrajově (hlavně v příjímání druhých takových jací jsou) a v tom, že v reálu vidím výsledky určitých způsobů výchov - což mne ujišťuje v tom, co bych pro sebe a pro Kubíka chtěla. Určitě je fajn nechat se inspirovat druhými, každopádně pro mě vždy pak bylo důležité vrátit se sama k sobě a k tomu jak to vlastně s Kubíkem chci mít a podle toho jsem se pak začala chovat a fungovat. Podle mne principy výchov nefungují, když nevycházejí z nějakého našeho vnitřního přesvědčení. Další věc co mě napadla ve spojitosti s častým pláčem je, jak ty máš zpracovaný pláč (jestli pláčeš před mrňouskem, co s tebou pláč dělá..). Děti jsou někdy zrcadlem, které odráží naše nezpracované věci. Nicméně ve veřejné diskuzi bych asi nešla do podrobností - klidně mi napiš na : j.maskova@agenturasalvia.cz a můžeme to probrat individuálně 🙂 Krásný večer Jana
Začni psát komentář...
Jo, ja treba nemam rada, kdyz moje mamka na kazdy holek "bebicko", i kdyz je jasny, ze to muselo bolet, rika, dyt to nic neni, jsi se jenom lekla.. A opacnej pripad je tchyne, ktera naopak i ze situaci, kdy se deti zvednou a v pohode si dal hrajou, dela bolestivou tragedii a jde je litovat, i kdyz se vlastne opravdu nic nestalo 😁 a ja jsem nekde mezi, cekam na reakci ditete, kdyz place/stezuje si, tak polituju pofoukam, kdyz nic, tak nic 😀