Rok a den... Už tak dlouho máme doma našeho chlapečka, tak dlouho tvoříme konečně úplnou a troufnu si říct i šťastnou a spokojenou rodinu... Před pár dny proběhl soud, který nám třeťátko-adopčátko s konečnou platností svěřil do naší péče, teď už jen "dohonit " matriku kvůli rodnému listu a obíhací kolečko s novou identitou...
Nelituju našeho rozhodnutí, jsem za všechny nové zkušenosti opravdu vděčná a moc si vážím toho, že mám tři báječné děti... Sice se občas ozve rýpavý hlásek někde zezadu, ze zálohy, jestli to není spíš začátek našeho konce, protože geny nikdo neošvindluje a výchova nebo osobní příklad nespasí všechno, ale nemůžu takhle myslet, žila bych se strachem a obavami, a to nechci, svazovaly by mě. Možná jednou ten čas příjde, kdy si náš chlapeček uvědomí, že krev není voda a najednou všechna ta láska, pochopení a trpělivost nebudou na misce vah stačit, musím i s touhle variantou počítat. Ale jedno vím jistě, jsem tady pro svou holčičku za odměnu, pro svou holčičku pro radost i pro chlapečka, který sebou nese velkou naději... Mám je, jsou mí, jsem za ně zodpovědná a budu je milovat v dobrém i zlém, protože jsem jejich MÁMA...