Pondělí 3. června 2019. Původní termín porodu. Dnes se naše holčička měla narodit.  Avšak Miriam si krapet pospíšila a rozhodla se přijít na svět o něco dříve.

       Říká se, že každé těhotenství je jiné, což mohu jen potvrdit.  Celé první těhotenství probíhalo ukázkově a bez potíží. Patřila jsem mezi ty šťastné, pro které bylo těhotenství opravdu úžasné období, cítila jsem se skvěle jako nikdy, veškeré kontroly probíhaly na výbornou, vlasy a nehty rostly nesmírnou rychlostí, pleť jen zářila, nabírala jsem jen na těch správných místech, a ve směs do 5. měsíce o těhotenství věděli jen ti nejbližší. O to větší šok pro všechny předčasný porod v 28+5tt byl.

      Těhotenství bylo nečekaným, ale moc chtěným, překvapením. Vždy jsem si přála dvě děti. Avšak po zkušenostech s předčasným porodem v prvním těhotenství jsem měla obavy, zda riskovat a podstupovat vše znovu. Ale mateřské pudy a především pocity, aby Magdalénka nebyla sama, vždy zvítězily a obavy šly stranou. Když jsem však otěhotněla, obavy opětovně udeřily v plné síle. “Opravdu to chci vše podstoupit znovu? Co když se tentokrát narodí dítě ještě dříve? Co když hospitalizace nebude tak bezproblémová jako poprvé? Co když nastanou komplikace? Co když bude postižené? Chci vlastně vůbec druhé dítě? Jak to budu zvládat? Co když .. ?”

      Druhé těhotenství bylo náročné již od samotného začátku, kdy jsem v 7+1tt začala slabě krvácet. Překvapivě zachovávám klid, pravděpodobně hematom. Zda je něco špatně, bude jen lepší, když vše skončí hned na začátku, než později. Kontrola na gynekologii v 7+3tt potvrzuje prasklý hematom a viditelnou srdeční akci. Dítě je v pořádku.

       Těhotenství držíme v tajnosti, což je díky abnormálně silné únavě a nechutenství velmi náročné. Další kontroly u gynekologa a I. trimestrální screening v  jsou zcela v pořádku a chystáme oznámení rodině formou vánočního dárku. I přes dobré zprávy mě můj vnitřní hlas nenechává usnout na vavřínech a začínám vyjednávat školku pro dceru pro případ “co kdyby náhodou” a byla bych hospitalizována.

       Kdo by to byl řekl, že okamžik “co kdyby náhodou” přijde tak brzy. Den před Silvestrem (17+6tt) se po předešlém nachlazení a silném kašli dostavily bolesti podbřišku a přestávám cítit pohyby. Pro jistotu se tak vydávám na pohotovost. A je to tu. Verdikt - otevřená na prst a nutná hospitalizace pro riziko potratu. “To snad ne?! Proč? Proč se to musí dít zase? Proč mně?” Chce se mi zoufalstvím brečet.

        Nikdy jsem nepatřila mezi jedince píšící si deník. Tato činnost mě nijak nelákala a hlavně, což je nejzásadnější, nejsem spisovatelský typ. Avšak na MDŽ 2016 byly pravděpodobně erupce na slunci větší než obvykle a já se rozhodla o opaku. Byl k tomu příhodný den, poprvé jsem na ultrazvuku uviděla naší Magdalénku a vše se změnilo.

        Nyní jsem byla požádána Nadačním fondem "N" - pro nedonošená miminka, zda bych byla ochotná sdílet příběh Magdalénky, což mě nakoplo ke vzpomínání a sepsání příběhu, jak se vše semlelo.  A kdy jindy je k něčemu takovému příhodná doba, než v Mezinárodní den nedonošených dětí. 

        Celé těhotenství probíhalo ukázkově a bez problémů. Patřila jsem mezi ty štastné, pro které bylo těhotenství opravdu úžasné období, cítila jsem se skvěle jako nikdy, veškeré kontroly probíhaly na výbornou, vlasy a nehty rostly nesmírnou rychlostí, pleť jen zářila, přibírala jsem jen na těch správných místech, a ve směs do 5. měsíce o těhotenství věděli jen ti nejbližší. O to větší šok pro všechny předčasný porod byl.

        Pondělí 25. července (26+1tt), den jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že tentokrát se na běžné kontrole gynekologovi něco nezdá. Pro jistotu mě posílá do FN Motol s tím, že mají lepší vybavení. Jen vše překontrolují a určitě mě pošlou domů. Kéž by tomu tak bylo, ale bohužel. Ponechali si nás tam týden. Já poprvé v životě v nemocnici (hospitalizaci ve 3. letech moc nepočítám), ohromná tíseň a panika z neznáma co bude a nebude, ta směs pocitů se nedá ani popsat. Nasazena kapačka a aplikovány kortikoidy pro dozrání plic miminka. Pro nedostatek místa na rizikovém oddělení jsem byla na dva dny umístěna na tzv. hekárnu. Slyšet maminky prodýchávající kontrakce, sledovat jak jedny přicházejí, další odcházejí, slyšet za zdí pláč čerstvě narozených miminek, nebylo nic povzbudivého pro člověka, který nechce a hlavně ještě nemůže rodit. Vždyť je to hrozně brzy! Po dvou dnech jsem byla konečně převezena na standardní pokoj na rizikovém oddělení. Konečně! To ticho! Žádné hekání, žádný nářek, žádný pláč miminek. Dny ubíhaly, kapačky se střídaly jedna za druhou, další aplikace kortikoidů pro miminko a najednou je tu den velké kontroly a úžasná zpráva:”maminko, můžete jít domů.”  Nález se sice nezlepšil, ale ani nezhoršil. Stagnuje a to je důležité. Nafasováno magnesium na rok dopředu, pokyny ohledně klidového režimu a za dva týdny na kontrolu do rizikové poradny.

        Doma jsem si užívala klidu. Koukala na filmy a seriály, začala jsem objednávat oblečení pro miminko, vyzvedl se kočárek, užívala jsem si slunečné dny na zahradě, četla o sto šest, užívala si pohyby a kopance. Abych se nenudila a vypadla ze stereotypu, domluvila jsem si v práci možnost výpomoci z domova, abych kolegům alespoň trošku pomohla. Cítila jsem se stále skvěle, břicho sem tam trošku tvrdlo, o nic více než v nemocnici a co by mohlo člověka znepokojovat. Ale opět se ukázalo, že nikdy nic není jak se zdá.

        Přišel pondělní večer 8. srpna (28+1tt). Den kdy mi praskla plodová voda. V první chvíli jsem nechápala. Byla jsem přesvědčená, že močový měchýř pouze neustál jeden z kopanců Madlenky, která si z něj již nějakou dobu dělala trampolínu. Zvedám se a s uspokojením se směji, že se umím pomočit tak, aby gauč přežil bez újmy. Ale něco je špatně. Hodně špatně! Ten pocit je neskutečně tíživý a červ v hlavě strašlivě nenasytný. Běžím na toaletu, kde se má doměnka potvrzuje. Nepomočila jsem se. Poprvé v životě propadám naprosté hysterii a bezmoci, pláču. Do dnes vidím tu bezednou paniku, strach a tíseň v manželových očích, jako kdyby se v nich odrážely mé pocity. Zachovává však klid. Pomocí mých pokynů mi balí věci, nasedáme do auta a semafor nesemafor, i přes červené si to valíme do porodnice.