Dědeček

“Tam kde vlahý vítr vane, 
tma už hvězdy zhasíná 
vzduchem voní hrušky plané, 
nejkrásnější krajina.
Malý šohaj napůl spící, 
vyved koně ze stáje.
Vnímáme svět v okamžicích, 
Morava zem krásná je.”

21. února to bylo půl roku, co mi zemřel nejbližší člověk v mém životě, můj děda. Okolnosti byly docela mrazivé, aspoň z mého pohledu. Tímto bych mu chtěla uctít alespoň krátkou vzpomínku, ke které se budu čas od času vracet, abych byla schopná jednou za čas upustit své emoce.

Děda nebyl můj vlastní děda. Mámin táta zemřel, když byly mámě 3 měsíce. Babička tudíž pochovala dva manžele. Nebudu se pitvat v tom, jak to pro ni muselo být složité, emočně náročné. To bych dnes asi neusnula. Myslím si, že dostala do života naloženo dost. I přesto to zvládá dobře a klobouk dolů před ní.

Děda se narodil 1. října 1939, tudíž zemřel v nedožitých 79 letech dne 21.8.2018. Vybral si krásné datum. Navíc to vychází na padesátileté výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Byl zarytý komunista, takže to musel mít snad předem promyšlené...

Děda mi byl náhradou táty. Spolu s babičkou mne v podstatě 20 let vychovávali, než jsem vyletěla z hnízda. Děda mne miloval, ruku na mne vytáhl asi jednou a to jsem si to teda zasloužila. Okolnosti si s dovolením ponechám pro sebe. Byl vášnivý zahrádkář a kdyby mohl, byl by na zahrádce až do svého konce. 

Vrátím se k tomu osudnému srpnu. Už na začátku srpna jsem začala mít o dědečka starost. Poslední dobou fakt chřadl. Hůř se mu dýchalo, srdíčko zlobilo, nicméně stále vnímal, byl schopný ještě jezdit na zahrádku, pomoct babičce doma. Nicméně ty chmurné myšlenky se kradly čím dál častěji a opravdu jsem si po nocích pobrečela. Nechtěla jsem ho v mysli pohřbívat zaživa, tak jsem se tomu snažila vyhýbat. Na Moravu jsme měli jet až v půlce srpna, ale kvůli jiným starostem jsme příjezd ještě o týden posunuli. Už nevím proč, ale vnitřní hlas mi říkal, že přijet 17. srpna bude lepší. 

Dědecka mezitím 13. srpna odvezli do nemocnice. Jako kardiakovi, kterému postupně selhávalo srdce, naordinovali prášky na odvodnění, protože prý byl jak koule a nemohl ani dojít k doktorovi. Ten den se mu mamka vydala pro léky a po konzultaci s doktorem mu rovnou volali sanitku. Nenesla jsě to úplně dobře, děda se v nemocnici taky neměl úplně nejlíp. Ne kvůli kvalitě péče, ale on byl hrozný puritán, takže to asi chápete. 

Když jsme přijížděli na Moravu, volala jsem mamce, jestli dědu nepustili. Měla jsem tušení, že je doma. Jasně, že ho pustili. 

Dojeli jsme k babičce a ve dveřích nás mimo babičky vítal taky zchřadlý stařík, který vypadal úplně jinak, než když jsme byli na Moravě naposledy. Dobrý, rozdýchala jsem to. Chvíli jsme si povykládali, ale bylo vidět, že je unavený, tak jsme ho nechali odpočívat a vyrazili s mužem a dětmi na jedno pocestovní (teda já s dětmi na Kofolu). Muž mi u piva povídal, že mám s dědou být co nejvíc, protože je to jeho poslední chvíle. Já mu to nejdřív moc nežrala, i když mi to bylo taky jasné. Večer jsem si opět pobulela do polštáře a ráno vstala, abych sbalila děti a šli jsme k prarodičům.

U babičky s dědou jsme se naobědvali, nicméně děda s námi moc nekomunikoval. Byl unavený, nevnímal, zapomínal na léky a v podstatě celý den prospal. Strávili jsme u babičky odpoledne a navečer vyrazili ven. Teploměr už přes týden hlásil kolem 35 stupňů, takže držet děti v zavřeném bytě byl trest pro všechny. 

Večer jsem se svěřila mámě, že mám o dědu starost, že mám pocit, že se nezvratně blíží konec. Ta mi snad pomalu vynadala, že mám takové myšlení, že on se z toho určitě dostane. Nedostal... ale o tom později.

V neděli jsme šli opět k babičce na oběd. Děda odpočíval v křesle, babička seděla v kuchyni. Když ohřála jídlo, volala dědu, aby se šel najíst. Ještě se ho ptala, jestli chce jít do kuchyně, nebo mu má jeho porci přinést do obývacího pokoje k televizi. Děda nereagoval, jen kývl. Tak ho tedy babička zavolala do kuchyně. Děda během toho začal ztěžka dýchat, nemohl odkašlat. Na babiččinu výzvu dále nereagoval. Babička tedy přišla podruhé, kdy už značně nervózní dědu znovu vyzvala, aby se šel najíst. Děda jen něco zahuhlal tak, že mu nebylo rozumět. Babička naštvaná odcházela do kuchyně. Nelze se však na ni zlobit, myslím si, že sama nevěděla co se děje a zmítal jí neuvěřitelný strach a stres. 

Najednou se dědovi ta dušnost zvedla mnohem víc. Začal dělat zvláštní věci. Chtěl něco podat ze skříňky, ale nebyl schopný sdělit co. Ruce měl zkroucené za zády, pořád se a nahýbal a otevíral a zavíral taburet. To jsem už šla za babičkou do kuchyně ji říct, že volám rychlou. Babička se na mě obořila, že to dělat nesmím, že se mi vysmějí a děda je odvolá. Těžko, když nebyl schopný vůbec říct, co chce. 

Babička šla opět vyzvat dědu, aby šel jíst. Ten na ni ovšem jen tupě zíral. Takže babička v nervech, děti křičely a mě zmítal strach. Narychlo jsem volala mamce, jestli tu záchranku teda mám zavolat nebo ne. Ta mi řekla ať na nic nečekám a okamžitě volám.

Na dispečinku jsem poskytla veškeré info. Operátorku zajímala hlavně dušnost, ostatním věcem nepřikládala tak velkou váhu. Poslala sanitku i s lékařem. Mě ruply nervy a propukla jsem v šílený pláč. Byli tam do pěti minut a všechno bylo tak strašně rychlé... babička mi vynadala, že jsem sanitku volala, strýc mi vynadal, že jsem mu nic neřekla a já pod tím tlakem chtěla s jistotou zemřít místo dědy. Brečela jsem, nebyla jsě schopná slova. 

Prapodivná věc se stala, když lékař dorazil do bytu. Děda vyskočil z křesla, pohodlně se usadil k polévce, změřil si cukr v krvi. Ale do jídla se už nepustil. Ještě mi tedy vynadala pracovnice záchranky, že to vypadalo na smrťák a on si tady spokojeně jí, tak proč je volám. Já jsem nechápala. Nicméně tedy dědu odvezli. Při odchodu mi lékař říkal, že to je finální selhání srdce a hypoglykemický šok, což mi přišlo divné, když si naměřil hodnotu 5,5 mmol/L cukru v krvi. Sanitka odjela a my si léčili nervy.

Odpoledne jsme dědovi vezli věci a mamka hlídala děti. Děda ležel na interně s kapačkou glukózy. Byl veselý, ukecaný, prostě jako před 20 lety. Úplně jiný člověk. Jen se nemohl posadit. Nevnímal, co mu říká sestra. Stalo se, že ho omylem potřísnila infuzí, kterou zapomněla zastavit. Omluvila se mu asi 3x, ale děda se stejně po minutě zeptal, od čeho je mokrý. Při odchodu jsem neměla dobrý pocit, nicméně sestry slibovaly, že pro něj udělají první poslední. 

Tu noc jsem nemohla usnout. Své pochyby a starosti jsem sdělila kamarádce, která mi jako jednu z možností napsala menší mrtvičku. Tím se v podstatě potvrdila má obava. V nemocnici ho ovšem na mrtvici neléčili, léčili ho pro neexistující hypoglykemický šok. A pro selhání srdce. Ještě před půlnocí jsem psala mamce zprávu “Spíš?”, nechtěla jsem ji hned zprudka sdělit svou obavu, měla jsem strach, že mi znovu vyhubuje za to, že posílám poplašné zprávy. Ale měla jsem nutkání zavolat do nemocnice. Jenže jsem stresař, tak jsem to nechala být. U dotazu na spánek to skončilo, odpovědi jsem se nedočkala. 

V pondělí ráno jsme vyrazili s dětmi na zmrzlinu. Mamka byla v práci, strýc taky a babička doma pravděpodobně rozdýcháváa bezesnou noc. Když jsme se blížili k podchodu pod železnicí, volalo mi neznámé číslo. Byla to nemocnice. Lékařka mi sdělila, že ml děda těžkou pravostrannou mrtvici a je z něj trvalý ležák ochrnutý na pravou stranu a na dlouho to nevidí, máme se dojít odpoledne nejlépe celá rodina rozloučit. 

Když jsem se z toho vzpamatovala, volala jsem mamce. I pro ni to byla studená sprcha. V práci si vyjednala odpoledne pár hodin volna. Strýce z práce taky pustili dřív a babičku jsme vzali autem.

Dědeček tam ležel, ztěžka dýchal, nemluvil, jen když se rozrušil, začal sebou klepat. Rodina u postele stála jak sudičky. Všichni plakali. Děda to viděl. Koukal se na ně, jak ho zaživa pohřbívají, mluvili o něm v třetí osobě, jak kdyby tam nebyl. Nemohla jsem se na to koukat. Odešla jsem a vrátila jsem se, až ostatní odcházeli. Sedla jsem si k dědovi a trochu jsem mu povídala. Věděla jsem, že ačkoli mu tělo dosloužilo, mysl má stále zdravou. Po chvíli jsem si všimla, že nemrká a oči má rudé. Sestra tvrdila, že je to po té mrtvici, ale já viděla, že jsou úplně suché. Muselo ho to hrozně bolet. Rozhodla jsem se tedy, že zajdu do lékárny pro kapky do očí. Dědovi jsem řekla, že se ještě vrátím, že mu donesu ty kapky.

Kdo by tomu věřil, že v nemocnici ve čtyři odpoledne v pondělí nebude otevřená žádná lékárna. Poslala jsem tedy Honzu pro kapky do očí do asi 3 km vzdáleného obchodního domu. Mezitím jsem hlídala děti v lázeňském parku. Měla jsem chuť se na to vykašlat. Neměla jsem už energii, byla jsem vyšťavená. Venku bylo 36 stupňů a já hlídala dvě uřícená děcka na jediném kousku stínu, který jsem našla. Země byla vyprahlá, vzduch se ani nehnul.

Honza s kapkami doběhl asi po půl hodině a já utíkala je tomu dědovi kápnout. Bylo vidět, že se děda strašně rozčiluje. Nikdy nechtěl, aby mu ostatní pomáhali. Ještě jsem mu otřela oko, které měl zanesené hnisem a podložila ústa kapesníkem, protože je nemohl zavřít. Slíbila jsem mu, že se za ním zastavím každý každičký den a že dám pozor na babičku. Na rozloučenou jsem ho políbila na tvář a pohladila jsem ho. V obličeji měl tak klidný výraz... 

Bylo to mé poslední rozloučení. V úterý po osmé ráno volali, že děda odplul na druhý břeh. Šly jsme s mamkou do nemocnice pro jeho věci a odpoledne vyřídit pohřeb. Tím bych to asi zakončila, jen bych chtěla dodat tu svou myšlenku:

Když děda ještě žil, tak jsem si občas říkala, že se může stát cokoli a v těch vedrech si nechávala telefon u sebe. Vnitřně jsem mu ale myšlenkou vzkazovala, že bych mu neodpustila, kdyby se nerozloučil. (ha, teď mi spadl v koupelně držák na telefon, dědo!!!) Celý život mi vyčítal, když jsem ho dostatečně nahlas nepozdravila. To bylo vždycky keců... a on by se ani nerozloučil... rozloučil. Tak nejlíp, jak v tu chvíli mohl. Byla jsem poslední z rodiny, kdo ho viděl živého, byla jsě jediná, která se s ním stihla rozloučit.  Děkuji, dědo! ❤️ 

“Všude tam, kde réva vinná
moravskou zem pokrývá
tam si dodnes po dědinách
šohaj s chasů zazpívá.”

Samozřejmě tam bylo ještě pár jiných impulzů, ale to bych z toho dělala příběh na pokračování.