"Vzdělání je to, co nám zůstane, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole." – Albert Einstein

Dotaz: 

Naší dceři jsou 4 roky a je velmi zvídavé a společenské dítě. Dokonce plánujeme vzdělávat doma a jsem doma ještě s miminkem (jejím bratrem), ale přihlásili jsme ji do úžasné malé alternativní školky, aby mohla nabrat sociální zkušenosti a měla příležitost učit se. Ve školce mají velmi respektující přístup a poskytují možnost volné hry a skupinových aktivit.

Po krátké „zvykačce“, kdy plakala, když jsem odcházela, se s tím naše dcera smířila a je tam šťastná. Ale teď po Vánocích odmítla jít zpátky a každé ráno čelíme potížím s jejím odchodem. Vím, že si to užívá, jakmile je ve školce, ale stále ode mě nechce odejít. Nechci ji ochudit o učební a společenskou příležitost, ale zároveň bych chtěla naslouchat její volbě. Co byste mi navrhovala?

Odpověď Naomi Aldort:

Co si pamatujete z doby, kdy vám byly čtyři roky? Jestli jste jako většina lidí, tak si nepamatujete skoro nic. Jediné, co si dokážete vybavit jsou pocity, dojmy, tváře a nějaké střípky vzpomínek. Nic z toho, co umíte, není závislé na tom, co jste se v tomto raném věku naučili ve třídě nebo ve škole. Namísto toho záleží na tom, jak jste se cítili ohledně sami sebe. 

Když bylo Jonatánovi pět, vzala jsem ho s jeho bratrem, který v té době byl batole, do kavárny, aby se seznámili s příbuznými, se kterými se ještě nesetkali. Během pár minut po našem příjezdu zapředl se dvěma postaršími ženami konverzaci. Potom jsem vzala mladšího bratra na nějaké obchůzky a nechala staršího, aby si ti tři užili návštěvu. Vrátila jsem se o dvacet minut později a zjistila jsem, že diskutují o domácím vzdělávání.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb - jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

"Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství."

Akademický koncept dokumentu poskytnutý pro symposium Reprezentace dětství v Arizonské státní univerzitě v březnu 2009

Reprezentace dětství v moderní západní kultuře je založena na tom, že vidí děti jako vadné a že potřebují být formovány v dospělé bytosti. Dítě z tohoto pohledu selhává a proto je představováno jako podřízené a také že mu nelze důvěřovat, že se vyvine samo správně. Jeho základní potřeby jsou považovány za „špatné“ a neustále se proti nim bojuje.

Na základě této představy, na děti není pohlíženo s úctou; zapojí se do společnosti, jakmile se z nich stanou „dospělí“. Dítě je vyučováno, jak se chovají dospělí, zatímco jejich vlastní dětské způsoby vyvolávají hubování, jsou ponechány pocitu selhání a závislosti na externím vedení. Tráví takové množství svých mladých let se skupinou vrstevníků, kterou kontrolují dospělí.

Tenhle pohled formuje to, jak se děti vidí svýma vlastníma očima. Vyrostou a věří, že někdo jiný než oni by měl řídit jejich způsoby (média, vrstevnický tlak atd.). Výsledkem je kultura hledačů uznání; lidí, jejichž deprese a nespokojenost tkví v hledání impulsů a přijetí, souhlasu zvenčí, zatímco často ztrácí radostnou sebedůvěru, která je řízena zevnitř.

Uvedu jen pár příkladů, jak se projevuje toto vnímání dětství:

ZDE JE VIDEO S ČESKÝMI TITULKY

NÍŽE JE PŘEPIS VIDEA DO ČLÁNKU.

"Například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku." 

"Co tím chci říct, je, že když je dítě uvolněné, a cítí se pohodlně a když ventiluje svou energii efektivně, mohli byste si ho vzít s sebou do práce.Vyřešilo by se to strašné dilema, jestli jít do práce nebo být doma s dětmi. Ovšem ve stavu, jakém jsou teď, ty děti logicky nejsou na pracovišti nikterak vítané. Protože zvrací a kvičí a stěžují si a prohýbají se a protahují a velmi těžko se vůbec drží. Ale pokud jsou ve stavu jako v těch dalších kulturách, tam to není problém, protože jsou poddajná, sedí na boku, neodporují... vůbec si jich ani nevšimnete."

" A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. " 

"Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně."

"Věřte sobě a věřte svému dítěti. Protože celá kultura a váš doktor, babička, tchyně a všichni okolo vám budou říkat: „Nevěř svému dítěti. Udělejte jim tohle, a nedělejte tohle, protože jinak z nich vyroste divoký lev namísto člověka“. Pořád dokola je nám omíláno, že když permanentně nekontrolujeme a neovládáme dítě a netvarujeme ho, tak se zvrtnou. "

"Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově."

 ________________________________________________

Takže já bych nepoužila slovo alternativa, protože tresty jsou úplně mimo můj slovník celkově. Není to prospěšné ničemu, nepotřebujeme žádnou alternativu k něčemu, co nefunguje. Místo toho si musíme uvědomit, že lidé nepotřebují být tvarováni. Takže ideální trest je: „Co udělám dítěti, aby dělalo a stalo se tím, co chci JÁ?“ Ale co učím já, není snaha udělat z detí to, co chcete vy, ale rozvíjet a pečovat o to, co chtějí být oni.Takže není vůbec potřebné je tvarovat, směrovat, manipulovat nebo nutit dělat to, co já chci, aby dělali. Samozřejmě, že mi pak rodiče říkají, že pak děti zdivočí, a že se budou chovat strašně, ale paradoxem je, že když je trestáme, tehdy se chovají hrozně, protože jsou potlačovány, a ta akce způsobuje reakci a obranu, takže když je tlačíme, tlačí zpátky a ubližují a jejich schopnost učení je poškozena.

Takže já neučím alternativy, co dělat místo toho, učím mít vztah s dětmi, být rodičem, který si jich váží. Je to jako zalévání květiny, aby mohla kvést, je to lepší než otevírat poupata a rozhodovat, jakou by měla mít barvu a jakým směrem by měla rostlina růst. Takže je to způsob bytí s dětmi, který dovoluje vlastně dítěti být nejlepší možnou verzí jeho samotného. Mám již dvacet let zkušeností práce s tisíci a tisíci rodinami, takže není nedostatek důkazů, jak to dopadne nebo jaký druh dětí jsou. Zpráva je taková, a tedy také co vidím já je, že děti, které vyrostou s komunikací a porozuměním, a že rodič je na jejich straně vždycky, se chovají nejlépe, nemají problémy s chováním, všeobecně excelují v čemkoliv, co dělají, učí se velmi rychle, protože nejsou vystresovány úzkostí a jejich chování není dobré proto, že se bojí, ne ze strachu či poddajnosti. Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově. Přidám Vám dokonce malou anekdotu:

Právě jsem dostala email z Austrálie od jedné maminky, které jsem poskytovala konzultaci, které dělám po skypu nebo telefonicky, a matka "praktikuje" rodičovství podle mě a otec byl vždycky proti tomu, že nechce o rodině Aldort ani slyšet. A pak šli někam na veřejnost a otec chtěl dokázat své ženě, že jiné děti se chovají dobře taky. Ukázal na rodinu, kde ty děti byly velmi spokojené a mírumilovné a dobře se chovaly a vypadaly spokojeně a ne utlačovaně. Vydali se směrem k té rodině a zjistili, že jsou to rovněž „následovníci“ Naomi Aldort. Takže její muž řekl: „Aha, už chápu.“

 Pojďme si trochu popovídat o spaní.

Spánek je děsivý. Je to jeden ze zážitků velmi podobný smrti. Děti v kterémkoliv věku, vyjma teenagerů, klidně ve věku okolo 10, 11, 12 let neradi spí samy o samotě o nic víc než vy nebo já. A jsou ve skutečnosti velmi vyděšení. A když vy řeknete: „Je čas jít spát.“, schválně, kolik z Vás říká, že je čas jít spát. Kdo je ten Bůh, který říká „Je čas jít spát.“, spadne z nebe a diktuje, že je čas jít spát. Padá z nebe a najednou „Áááá, už je čas jít spát". Ale maminka a tatínek nejdou spinkat do postele. „Co mi nedochází? Oni jsou stále vzhůru a dávají mě pryč! Zbavují se mě! Nikam nejdu! (a dupne si nožičkou) Nechci přijít o všechny ty prima věci a události! Já nechci spát!“

Takže najednou je z toho dvouhodinový obřad, protože jdete proti dítěti, válčíte s realitou. Kdo chce být odložen stranou, když párty pokračuje dál? Takže sedíme s dítětem, zpíváme mu ukolébavky, jsme skvostní rodiče, obvykle uspává maminka, ale ta mezitím usne taky. A buď už tam zůstane nebo nakonec ještě vstane a ještě si udělají nějaké manželské chvilky nebo je natolik ospalá, že už stejně nemůže k ničemu dojít. Proč se tedy tak vázat na staré zvyklosti, že sex a vztahy se mají odehrávat v noci. Proč vlastně? Nevšimli jste si snad, že to nefunguje? Proč pokračujete způsobem, který není funkční?

Zabralo to několik let zpočátku, kdy jsem pracovala s různými rodiči a začala jsem si všímat tenhle model. A také proč se manželství zhoršují, proč jsou muži podrážděni, že jejich žena pořád usíná a oni ji nevidí nebo vyjde ven ospalá, pokud vůbec projeví snahu. A když už je venku, tak hádejte, kdo je vzhůru? Dítě. A kňourá: „Mám hlaaaaad!".

Takže „dávání dětí spát“, abyste měli se svou drahou polovičkou čas pro sebe funguje zřídka, dle mé vlastní statistiky tak v 1: 500 případů. Ve většině to nefunguje, protože to je proti přírodě. Dítě chce být s vámi. Tak proč nemůžeme být spolu celá rodina a půjdete společně spát jako rodina? Žádný dvouhodinový obřad uspávání! Můžete jít rovnou spát! Máte vyřešen celý problém, ať už máte miminko, batole, starší dítě, ať ještě s Vámi spí nebo už ne. Prostě jděte celá rodina.

V naší rodině jsem byla většinou první v posteli. To byl ten nejrychlejší způsob, jak dostat mé tři děti do postele. Měli jsme rodinnou postel a když jsem řekla: „Dobrá, půjdu už spát", obvykle šli k pianu. Mimochodem dva z mých synů jsou hudební géniové. A tak začali hrát na piano, improvizovat, dělali duety, byli kreativní, což je skvělé. Takže jsem řekla, že jsem unavená a chtěla bych jít do postele, ale o hodinu předtím, než jsem si myslela, že opravdu budu. Ale připravila jsem se do postele, posadila jsem se v obýváku a poslouchala je v pyžamu a pak jsem šla do postele a oni za mnou volali „Mami, mami, mami, už jdeme, už jdeme". Také chtěli do postele, chtěli být tam, kde je party. Takže když je uložíte do postele a jdete do obýváku, tak půjdou do obýváku. Takže jsme byli s manželem v posteli, takže přišli do postele a prosili o nějakou pomoc, ať už plenka nebo kojení či cokoliv, co potřebovali ve svém věku. Ale byli jsme všichni v posteli, někdy o půlnoci, ale proč ne?

Někdy chtěl můj muž jít spát dříve, takže byl v posteli dřív a někdy díky tomu za ním přišli děti a on si s nimi hrál, lezli na něj a skvěle se bavili. Měli jsme spací večírek každou noc. Z toho plyne otázka, kdy máme naše partnerské chvilky? Někdy jindy. Ne v tom nejšílenějším a nejstrašidelnějším a nejdůležitějším přechodu mezi bděním a spánkem. A nenarušovali jsme rodinou soudržnost navečer. To není vhodný čas k tomu něco takového dělat. Skvělý čas je zkrátka někdy jindy. Můžete poprosit babičku nebo chůvu, aby pohlídala vaše dítě nebo já jsem milovala například víkendová rána, když – ještě – spí. A zatemnili jsme okna, aby byla déle tma, oni mohli ještě do desíti spát. A mohli jsme také někdy vstát dříve. Nemusíme být přece pořád v ložnici, za předpokladu, že děti nejsou příliš malé a nevstávají často a naše nepřítomnost by jim vadila.

Další důležitou věc ohledně spánku, kterou bych chtěla probrat je to, že když dáváte miminko nebo batole do postele a potom se vypaříte, abyste měli čas pro sebe, tak programujete své dítě k neurotickému lehkému spánku. Protože co se dítě naučí, když se vzbudí a vy tam nejste, byť jen na sekundu, je to, že když usnu, mohu ztratit svou životně důležité spojení (lifeline). A je jedno, že dítě není oddělené v postýlce, i když je v rodinné posteli, ale je samo. To vážně nechcete, aby dítě ve dne v noci vstávalo samo.Nechávala jsem tedy děti celou dobu se mnou. Mohlo usnout na mě například v šátku, nechtěla jsem ho odkládat do postele. Bude spát, když chce spát. V přírodních společnostech vůbec nemají podobný koncept: Jít uložit dítě. To není žádný balíček, nic, co by se mělo někam ukládat. A „není čas jít do postele“, protože to jsou jen slova, která nahrazují skutečnost. A skutečnost je: Já chci, abys šel do postele. Takže když se chcete dítěte zbavit a mít čas sami pro sebe, řekněte pravdu: „Zlatíčko, opravdu bych chtěla být bez tebe. Mohl bys prostě jít a předstírat, že jsi unavený a že chceš spát?"Vidíte, že všechno je jen sobecká manipulace s dítětem? A to je přesně ta chvíle, kdy my říkáme, že se dítě špatně chová. Že vůbec nereaguje. Že nás neposlouchá. Že nedělá, co by měl dělat. Ne. Dítě vždycky dělá, co by mělo dělat. Dítě je vždy pravdivé a má naprosto pádný důvod k tomu, co dělá.

Preklad videa „Naomi Aldort on sleep“ - zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=5oelT2QM5Tk .

Porozumění Konceptu kontinua - Hledaní ztraceného štěstí pro nás a naše děti od Jean Liedloff

Podle Jean Liedloff, koncept kontinua je idea, která mluví o tom, že aby bylo dosaženo optimálního fyzického, mentálního a emočního vývoje lidí – obzvláště miminek, je potřeba poskytnout jim zážitky, které si náš živočišný druh vyvinul v průběhu dlouhého procesu evoluce.

Pro kojence to zahrnuje zkušenosti jako:

• Konstantní fyzický s matkou od narození (nebo jiným známým pečovatelem, když je potřeba)
• Spaní v posteli rodičů, nepřetržitý tělesný kontakt, dokud postel neopustí z vlastní vůle
• Kojení podle signálů dítěte – kojení na základě tělesných signálů dítěte
• Být neustále nošen v náruči nebo jinak, aby zůstával s někým v kontaktu, obvykle svou matkou a aby mu bylo dovoleno  pozorovat (nebo se kojit, spát), zatímco osoba, která ho nosí, byla zaměstnaná nějakou činností – dokud se dítě nezačne plazit – tehdy je to jeho vlastní impuls, obvykle okolo 6-8 měsíců
• Potřebuje, aby jeho pečovatel okamžitě odpovídal na jeho signály (proutění, pláč, atd.) bez odsuzování, s nelibostí nebo zrušením jeho potřeb, a zároveň si ohledně něj nedělat přehnané starosti ani si z něj nedělat neustále centrum pozornosti
• Cítí a naplňuje očekávání svých starších, je potřeba, aby porozuměli, že je vnitřně sociální a spolupracující a že má silné sebeochranné instinkty
• Potřebuje cítit, že je vítané a úctyhodné

Narozdíl k výše zmíněnému, v západní moderní civilizaci v dětství a po porodu dostává následující zážitky:

• Traumatické oddělení od matky při porodu kvůli medicínským zásahům a umístění na novorozenecké oddělení, je ve fyzické izolace, slyší jen křik ostatních novorozenců, (většina mužských miminek bývají ještě dále traumatizována medicínsky nepotřebnou obřízkou
• Doma spí samy a izolované, často poté, co se upláčou ke spánku.
• Krmení podle rozvrhu, často jsou jeho přirozené instinkty ke kojení ignorovány nebo mírněny dudlíkem
• Jsou vyloučeny a odděleny od normálních aktivit dospělých, jsou odsunuty na hodiny do dětského pokoje, postýlky nebo ohrádky, kde jsou neadekvátně stimulovány hračkami nebo jinými neživými předměty
• Pečovatelé často ignorují, odrazují, ponižují nebo dokonce trestají, když pláče nebo vyjadřuje jinak své potřeby; nebo reagují přehnaně starostlivě a úzkostlivě; činí ho centrem pozornosti
•  Cítí a uspokojuje očekávání pečovatelů, že je neschopný se ochránit samo, že je vnitřně nesociální a nemůže se naučit správné chování bez přísné kontroly, výhrůžek a řady manipulativních rodičovských technik, které podkopávají jeho dokonale vyvinutý učící proces