Náš "normální život 4 členné rodiny se 14.6. obrátil vzhůru nohama a už nikdy to nebude jako dřív, ale bojujeme a vše zvládneme.

Začalo to "nevinně", vzhledem k růstu zubům mi  v neděli horečka a velká únava syna přišla  jako jasná věc.  Zvýšené pití a močení mě nijak nezarazilo, jen sem se radovala, že můj syn konečně začal pít. V pondělí ráno a po celý den byl už bez teplot, ale jeho nepochopitelná únava mě začala dost znepokojovat, spal snad celý den, vždy jsem ho vzbudila, koukal na mě pět minut, najedl se a zase na dvě až tři hodiny usnul a spal by dokud bych ho nevzbudila.

Po probuzení byl jak tělo bez duše, nechtěl si hrát, pofňukával a odpoledne a večer už ani nechtěl jíst. Zalarmovala jsem manžela a jeli jsme  večer na pohotovost, prostě Péťa se mi vůbec nelíbil a to jeho neustálé spaní už vůbec ne. Na pohotovosti jsem řekla jak se věci mají, paní doktorka syna zběžně zkoukla a řekla nám, že na synovi nic neshledala, přesto že i během vyšetření, které se mu nelíbilo, usínal. ( a to tak, jak když ho vypnete vypínačem- plakal, plakal a pak cvak a byl tuhej) Pohed paní doktorky na pohotovosti snad nikdy nezapomenu, z výrazu a usměvu se dalo číst její myšlenky - " zas další hysterická matka dítěte, kterému rostou zuby."

Odjížděla jsem domu s opět spícím dítětem, s neklidem a zprávou z pohotovosti, kde bylo rozepsáno, jak dítěti srážet teplotu,( přičemž jsem paní doktorce několikrát říkala, že je celý den bez teplot)  diagnóza - růst zubů, doporučení - v případě nutnosti zítra kontrola u praktického lékaře.  Celou noc sem nespala, syn celou noc hrozně nahlas dýchal, rychle a neobvykle, dosti se budil a byl uplakaný. Ráno měl opět teplotu a dýchání bylo i po probuzení stejné, rychlé hlasité, no hrůza. Byl stále apatický jako předešlý den a vůbec se mi nelíbil, nevěřila jsem že tento stav může být způsoben růstem zoubků.  Naštěstí měla naše dětská doktorka ranní ordinaci, tak jsme hned vyrazili.

Stále spící dítě se paní doktorce hned při příchodu do ordinace vůbec nelíbilo, nad zprávou z pohotovosti jen zakroutila hlavou, koukla malému do krku a hned nás poslala do nemocnice s tím, že je ze syna cítit aceton... v tu dobu jsem ještě neveděla co to znamená.... Napříjmu v nemocnici malého zběžně zkoukli, změřili mu hladinu cukru v krvi a hned volali na příjem. Paní doktorka mi oznámila, že si ho tu musí nechat, hladina cukru v krvi je vysoká, tak vysoká, že klasický glukometr nedokáza změřit hodnotu, naběhla informace víc jak 28... Pak už to byl fofr, malého nám odnesli, a my jen stáli na chodbě a koukali.

Malý byl umístěn na JIP, napojený na hadičky, ekg, infuze, no hrozný pohled. a diagnóza - podezření na cukrovku 1. typu :(  sled událostí v době na JIP mám stále trochu v mlze, byl to šok, slzy tekly proudem a ta bezmoc, pohled na mé milované dítě napojené na hadičky... ještě teď je mi ouzko. Do toho pocit, že starší dcera na mě čeká ve školce, odpoledne má představení pro rodiče a já nebudu moct přijít, a vzhledem k prognóze dlouhého pobytu v nemocni, ji teď nějakou dobu uvidím jen málo, strašné pocity se ve mně odehrávali. Druhý den ráno nám lékař oznámil že se diagnóza potvrdila :( Malý je stabiizovaný, již není v ohrožení života a budou nás převážet do nemocnice na Vinohradech, kde se specializují na dětský diabetes.