Těžkosti při rozpadu vztahu

Někdy vztahy nevyjdou tak, jak jsme si představovali. A pak přijde rozpad. Ten je vždy těžký, ale když jsou v tom i děti, je to ještě těžší. Hlavně pro ně. Mají v hlavičkách zmatek, nevědí, kde je doma, nerozumí tomu, proč už si maminka s tatínkem nerozumí, jako dřív. Postupem času se dítko zklidní. Ne proto, že by to pochopilo, ale přijme situaci jako fakt, se kterým nemůže nic udělat. Rodiče začnou nový život, najdou si nové partnery... A tak to bylo i u nás. Po prvním nezdaru jsem našla chlapa, se kterým jsem opravdu spokojená. A máme spolu další 2 dítka. Nejstarší dcerka je nadšená a manžela bere jako svého vlastního tatínka a i on jí bere jako vlastní dceru. Nedělá žádné rozdíly mezi svými dětmi a mojí dcerkou. A stejně tak celá manželova rodina. Větší štěstí jsem si přát nemohla. 

Dcerky tatínek také šel dál a založil novou rodinu. Našel si ženu, která si sebou také přivedla jedno dítko (chlapečka) a spolu mají ještě jednoho chlapečka. 

Jsem ráda, že moje nejstarší s ní vychází v pohodě. Jen mi dělá starosti, že nová žena začíná mé dceři plést hlavu a dávat jí nabídky, jako že by mohla bydlet u nich. Problém je v tom, že to chce ona, Paní nová. Vlastní otec mé dcery s ní čas netráví. Funguje pouze jako taxikář, který jí odveze Paní nové, nebo babičce a pak si jde po svém. Vytrvávám a snažím se dcerce se snažím vysvětlovat, že je jasné, že se jí u Paní nové líbí. Když někam jede jednou za čas a nemá tam žádné povinnosti, je to vždy lepší. Chápu i Paní novou. Já mít dítko půjčené jednou za čas na víkend, tak bych ho zahrnovala čím by chtělo a povolila mu i houpání na lustru. Nicméně o svou dcerku přijít nechci. Nejen tím, že by bydlela jinde, ale hlavně nechci příjít o její důvěru, lásku, kontakt s ní. O možnost pomoct jí, když potřebuje, pomazlit, když jí není dobře. 

Nejoblíbenější pohádky jsou u nás o pomeranči. Je to pohádka pokaždé jiná, vymýšlená za chodu. Podle toho, jaké téma je teď aktuální, nebo jaká je doma nálada. 

A přišla na řadu i dnes ráno, když jsme česala Princeznu do školy. 

Maminko, vyprávěj pohádku o pomeranči.

A tak jsem začala: 

Byl jednou jeden pomeranč a ten si hezky rostl na mamince palmě. A maminka se o něj starala. Říkala mu, kdy je potřeba se nabaštit, jak se má otočit na sluníčko, aby hezky zrál, pod jakým listem mu bude nejlíp... Ale pomeranč byl nespokojenej. Nebavilo ho, že mu maminka pořád něco říká, co má jak a kdy dělat. A řekl si, že vyrazí do světa, najde si kamaráda a bude jen s ním. A kamaráda si našel. Bylo mu s  ním dobře. Celý dny si hráli, chodili spát, kdy se jim zachtělo, jedli jen to, na co měli chuť. Moc se mu to líbilo. Líbilo se mu to pár dní, líbilo se mu to tejden, líbilo se mu to pár měsíců. Ale pak se mu začalo stejskat po mamince. Kamarád totiž toho pomeranče nic nenaučil a malej pomeranč nevěděl, jak se má správně natočit na sluníčko, kudy je bezpečný se kutálet, jak se překutálet přes silnici. A tak se jednou přikutálel k mamince palmě a všechno jí to řekl. A maminka mu řekla, že  zpátky na větvičku už nemůže, přeci se nemůže zpátky pověsit, ale může zůstat u ní a že na něj bude zase dávat pozor, starat se o něj a pomáhat mu 

Princezna: Maminko a můžu já zpátky na větvičku? 

Já: To nemůžeš kočičko, do bříška už se nevrátíš. Ale můžeš být u mě a já na tebe budu dávat pozor, starat se o tebe a pomáhat ti. 

Princezna: Tak jo, já tě tak miluju maminko. 

To je to nejkrásnější, co může maminka od svého dítka slyšet.