Dnes jeden z těch dní, kdy se člověk cejtí jako obluda z obludária utečená. Ráno na sebe hodit, co přijde pod ruku, vlasy do gumičky, letět pro čerstvý pečivo a vyvenčit psa, fofrem zpátky, nakrmit kočkouny a domů. Super, děti spinkaj, uvařím si kafe. Zas se nepovedlo a lžička o skleničku cinkla. První vzhůru. A během minuty všechny 3. Snídaně, vyčistit zuby, učesat, oblíknout, vyčistit zuby, připravit svačinu, vypravit nejstarší do školy. Vyklidit myčku, naplnit myčku, dát prát prádlo, hodit něco na plotnu, něco do trouby, svačinky prťatům, pověsit prádlo, postavit domeček z dupla (MAMIIIII, TO MUSÍŠ TAKHLÉÉÉ. A TY DVEŘE MUSEJ BEJT TADYYYYY), vypnout plotnu, vypnout troubu, hotovo, uvařeno, jde se ven. Krásná procházka, pohoda a klídek. Mamin je venku spousta. Dobrý den, na shledanou, děkujeme, nemáme, přijďte zas. Jako rozumím. Uvařit, poklidit a obstarat děti zvládáme všechny tak, že zbyde čas i na venčení. Ale kde k čertu všechny ty maminy berou čas na to, aby u toho vypadaly dobře? Já jsem ráda, že si stihnu vyčistit zuby. Hřeben ještě taky potkávám. Nakonec ty vlasy stejně skončej v culíku. Ale šminky? To fakt nedávám. A navlíknout se do šatů a vzít si podpatky? Už bych v tom asi neuměla ani chodit. A poučení? Jít si uvařit kafe na terasu, ta je dost daleko na to, aby ty rarachy cinknutí lžičky nevzbudilo 😀