DIASTÁZA A JAK SE S NÍ PERU

Nikdy jsem pravidelně necvičila, ale strašně jsem si to přála. Každoroční novoroční předsevzetí už od puberty bylo “cvičit alespoň 2x týdně”. Už od mládí jsem měla neskutečný komplex ze svého břicha, nebylo vyloženě špekaté, ale takové šíleně vypoulené a vypadala jsem pernaměntně jak těhotná, minimálně jsem se tak cítila. Jakou radost jsem měla z prvního těhotenství, že konečně to svoje břicho schovám za to opravdové těhotenské a cítila jsem se konečně ve svém těle dobře. Po porodu se moje tělo celkem neskutečně během pár dní srovnalo. Z 13 nabraných kilogramů jsem z porodnice přinesla dvě a během týdne byly i ty dvě dole. Cítila jsem se relativně dobře a spokojeně. Říkala jsem si, že před druhým těhotenstvím nemá smysl něco pořádně začít, když se mi zase celé tělo úplně rozhodí, no a taky jsem to dodržela 😀. O tom, že existuje nějaké diastáza,  jsem v životě neslyšela a tehdy o tom nikdo nevěděl. Mezi maminky se toto téma vůbec nedostalo. 

Poprvé jsem o něčem takovém slyšela, když jsem čekala syna, tj. v roce 2017. Myslím, že s tím tenkrát na sociálních sítích přišla Lucka Křížková, misska, úžasná maminka dvou dětiček. Začala se o toto téma zajímat, sama zjistila, že i jako modelka a žena, co celý život aktivně sportovala, diastázu má. A začala o ní veřejně mluvit a řešit, co s tím. Díky tomu, se z mého pohledu, hodně toto téma dostalo do podvědomí žen a maminek. I když mám pocit, že ani dnes některé ženy vůbec nevědí, co diastáza čili rozestup břišních svalů je. Jestli jsem měla diastázu po dceři už se nedozvím, protože jsem si jí neměřila, ale myslím si, že spíš ano, ale po synovi jsem jí rozhodně měla. Když jsem v srpnu 2017 porodila, opět jsem nabraných 13 kg do tří týdnů měla pryč. Tehdy jsem si zkoušela sama diastázu kontrolovat a zjistila jsem, že jí mám minimálně prst a půl. Míjely týdny a já sama v sobě řešila, co s tím budu dělat a jak.

Jedna z věcí, co jsem se o diastáze dočetla, bylo to, že pokud budu klasicky cvičit, především přímé břišní svaly, akorát si tím uškodím. Jedna z možností by byla chodit do fitka k trenérce, která by se mnou cvičila cviky uzpůsobené pro ženy s diastázou. Bohužel to je opravdu finančně náročné, takže tuto možnost jsem nezvolila. Našla jsem si na internetu cvičení jógy se zaměřením na problém s diastázou. Občas jsem si doma zacvičila, ale já se bohužel znám a vím, že potřebuji nad sebou bič. Když mě nikdo nebude honit, když nebudu mít dostatečnou motivaci, cvičit pravidelně nebudu a jednou za týden to smysl nemělo. Taky jsem si zkoušela najít nějakou tu 30 denní výzvu, kdy bych pár cviků cvičila každý den, ale najít takovou, kde nezapojujete přímé břišní svaly, je téměř nemožné… Našla jsem asi jednu, ale jestli to stejně byly cviky, které jsem cvičit mohla, to nevím. A tak jsem hledala a hledala, až jednou kamarádka na facebooku přidala příspěvek, že byla na první lekci kurzu zaměřeného na diastázu. Protože vím, že je z Říčan, které jsou kousek od nás, hned jsem u ní vyzvídala, o jaký kurz se jedná a kde probíhá. Rychle jsem si kurz našla, prošla stránky lektorky a říkala si, že zkusím, jestli by měla ještě místo. K mému neuvěřitelnému štěstí jedno místo měla, ani jsem tehdy nevěděla, jaké štěstí to bylo, jelikož jedna maminka kurz vzdala, protože jí děťátko celou lekci proplakalo. Jinak jsou její kurzy beznadějně obsazené.

Celý článek na http://podvlivemcokolady.blogspot.cz/2018/05/diastaza-jak-se-s-ni-peru.html