Přečetla jsem už spousty článků tady na koníkovi a došla jsem k závěru, že občasné vypsání nějakého příběhu může pomoct k duševní pohodě, proto bych se s vámi chtěla podělit o mou cestu k těhotenství.

Koncem prázdnin budeme s manželem slavit 5 let od našeho seznámení a jen za pár dní 1. rok od svatby, zároveň se nám koncem prázdnin narodí syn, takže nás tento podzim čeká pár celkem důležitých milníků.

Ale od začátku, s manželem jsme se seznámili na internetové seznamce, při prvním rande nás dělilo 60 km a manžel nelitoval benzínu a snažil se za mnou jezdit co nejčastěji, případně já k němu, ale brzo nám to přestalo stačit, takže sestěhování bylo na spadnutí. Věděla jsem celkem brzo, že manžel je TEN, který se jednou stane otcem mých dětí, a jelikož jsem z velké rodiny, mám silné rodinné vazby, po dětech jsem vždy toužila. Takže ani debata o vysazení antikoncepce na sebe nenechala dlouho čekat a v tu dobu jsme sice o svatbě nemluvili, já jsem ji dokonce ani nepovažovala za nutnou, domluvili jsme se, že když otěhotním, vezmeme se.

Sestěhovali jsme se, já si hledala práci, musela jsem obměnit lékaře, protože jezdit z Brna do Třebíče kvůli lékařům se mi nechtělo, a vysadila jsem antikoncepci. Nedělala jsem si s tím hlavu, věděla jsem, že chvíli trvá než se tělo po anti vzpamatuje, přesto mi to nedalo a trochu jsem se bála vzhledem k nepravidelnému a nikdy neupravenému menstruačnímu cyklu. Ale věděla jsem, že to prostě potrvá. No a tady to začalo...první menstruaci po vysazení jsem dostala až skoro po třech měsících a prakticky se nedalo počítat s nějakým cyklem. Dala jsem si další tři měsíce, během kterých byla jedna menstruace a poté jsem navštívila gynekoložku. Ta po vyšetření řekla, že nevidí nic co by bylo v nepořádku, že je ještě brzy něco řešit, doporučila kapky gynex, inofolic kyselinu listovou, případně nějaké bylinky a my doma prostě pokračovali. Jezdili jsme na výlety, chodili na akce a čím víc nám utíkal čas, tím víc na nás hlavně příbuzenstvo začalo tlačit, kdy že si pořídíme tu rodinu.

Za další rok marných snah, nulového menstruačního cyklu, neschopnosti dobrat se vůbec plodných dní, jsem začala o sobě pochybovat. Věděla jsem, že problém mám já, vyčítala jsem si, že nejsem schopná počít, už mi to prostě začalo lézt na mozek :D Záchvaty pláče tišil manžel (tehdy tedy ještě jen jako přítel), nespočítám kolikrát jsem mu skončila na klíně v objetí nebo kolikrát měl umazané triko od řasenky. Další věc, která mě trápila, že jsem nechala všechny kamarádky i rodinu v bývalém bydlišti a v současném jsem byla prakticky sama, vzhledem ke své velmi introvertní povaze, nenavazuji vztahy lehce, a možnost tohle vše probrat s nějakou kamarádkou mi velmi chyběla. Přišel čas další kontroly na gynekologii a už i paní doktorka uznala, že by mi mohla nechat udělat alespoň hormonální profil a dle toho se rozhodnout jak budeme postupovat dál. Tady už končila legrace, protože mám syndrom bílého pláště a každého nového lékaře strašně špatně snáším, k tomu připočítejme přímo panický strach z injekčních jehel a injekcí všeoběcně. Ale zatnula jsem zuby, nechala jsem si odebrat pár zkumavek krve a čekala na výsledky. Verdikt zněl: zvýšená hladina prolaktinu, objednejte se na endokrinologii a výsledky nám doneste, domluvíme se na dalším postupu. Absolvovala jsem prohlídku na endokrinologii + další krevní testy, ty ale dopadly všechny v normě, ani po pečlivé prohlídce paní doktorka neshledala nic neobvyklého a poslala mě zpátky na gyndu s tím, že není potřeba mě trápit ještě docházením na endokrinologii.

V té době moje doktorka na gyndě odešla na mateřskou a k mému štěstí ji zastupovala jiná, která pracuje na CAR. Nejdřív znovu potvrdila, že u běžné prohlídky nenachází nic neobyvklého a že mě pošle už přímo na CAR na další podrobnější krevní testy, na test průchodnosti vejcovodů a partnera na spermiogram. Tady jsem se bála, že tam nebude chtít jít nebo mi třeba začne ty problémy vyčítat, ale naopak vzal papír, hned se objednal a šel. Mě samotnou to hodně trápilo, vyčítala jsem si, že nejsem žena, že jsem určitě v minulosti udělala něco, co ty problémy zapříčilo a aby moje nervy neměly klid, v práci začala těhotnět jedna kolegyně za druhou. Sotva jedna odešla na mateřskou, pár týdnu na to přišla další, že je v tom. A já pořád nic, s cyklem, který nefungoval a nulovou ovulací. Absolvovala jsem vyšetření na CAR, výsledky se tvářily dobře, zásoba vajíček veliká (aby ne, když jsem neovulovala a nemělo co dozrávat), průchodnost vyšla ne úplně průkazně, a partner měl tolik životaschopných spermií, že by mohl podarovat spoustu dalších žen. A tak jsem si dala další pauzu od lékařů s tím, že se zkusím hodit do pohody a třeba se to pohne, ostatně tuhle radu jsem slýchala od všech a pořád ,,musíš se uklidnit, ty to moc prožíváš, nesmíš na to myslet, dělej víc koníčků" a tak dále a dále.