Someone's watching over me 1

Tento článek plánuji napsat už velmi dlouho, tak snad se mi to podaří podat tak, jak jsem měla v plánu. Na MK jsem již pěknou řádku let a nechci, aby byl článek spojován s mým jménem. Proto jsem si založila nový profil. Vy, které mne poznáváte prosím nereagovat jménem. Děkuji.

Vždy jsem trpěla na modřiny, nikdy jsem si s tím ale nelámala hlavu, protože to máme v rodině – slabá cévní stěna. Obě těhotenství jsem byla zdravá jako řípa, tak proč se stresovat. Začátkem února jsem jela s dětmi na 3 týdny do ČR. Tehdy se mi začaly tvořit velikánské červenofialové modřiny na nohách a já si nikdy nemohla vybavit, že bych se zranila. Ale tak děti po mně neustále skáčou, tak to bude asi tím. Jistě mi ani dlouhodobé kojení a s tím spojený nedostatek spánku nedělá nejlépe. Přeci jen jsem šla z jednoho těhotenství do druhého a k tomu 30 měsíců kojení. No jo, asi bych už měla ubrat, možná bych měla brát i nějaké vitaminy (přiznávám, že nejsem fanoušek braní léků a kupovaných vitamínů). Fleky se ale pořád zhoršovaly a přidalo se k němu i krvácení z nosu. Na to jsem nikdy netrpěla. Zpětně si říkám, jak jsem mohla být tak slepá a přehlížet tolik příznaků. Začalo to nenápadně, při smrkání prostě stopa krve v nudli. Jasně, to je tím, jak je sliznice překrvená a přetěžovaná. Později jsem už vysmrkávala jen čistou nezkoagulovanou krev. Já hloupá jsem se tomu ještě smála, že co to má znamenat. Končilo to tím. že jsem z nosu slabě krvácela nonstop, jen mi to teklo do krku a pro samou starost o děti jsem tomu stále nevěnovala pozornost. Když už mi to přeci jen připadalo příliš, tak jsem se přesvedčovala, že tak zlé to není, že se necítím být nemocná a že to počká s návratem do Hamburgu (mnoho let totiž bydlím v Německu) a že se mi nechce to hrotit s německým pojištěním někde na pohotovosti v Praze.

Navíc i když má člověk nějaké zdravotní problémy jde život dál. Já sama jsem v tu dobu právě hledala novou práci. V době, co jsem byla na dovolené v ČR jsem dostala emailem pozvánku na tzv. Probetag. (když je váš pohovor v Německu úspěšný, tak si vás většinou chce zaměstnavatel pozvat ještě na 2-3 dny na zkoušku...přeci jen na pohovoru se vše tváří lépe než je a tak máte vy i zaměstnavatel šanci si to vyzkoušet v provozu). Měla jsem ohromnou radost, protože firma, do které mě zvali byla mým favoritem. Hned po přečtení emailu jsem si začala zařizovat hlídání pro Marušku. Bráška už je ve školce, ale Maruška ne a tak bez hlídání nebude ani Probetag. Všem na potkání jsem vyprávěla, že v pátek 9.3. mám svůj Probetag. Hlídání klaplo hned a já už se jen těšila a přemýšlela, co si na sebe vezmu, jak to vše bude a jak moc si přeju, aby to vyšlo. Myšlenka na mé zdraví mě ani tak neopustila a ještě z ČR jsem si zavolala o termín na odběr krve ke svému obvod’ákovi. Nabidli mi jen poslední volný termín – ve čtvrtek 8.3. ráno, od pátku prý mají týden dovolenou a jedou lyžovat. Skvělé, krásně to vše vychází, ve čtvrtek si zajdu na krev a v pátek Probetag.

Po návratu do Hamburgu jsem nemyslela na nic jiného, než na svůj Probetag. Po 4 letech doma a dvou dětech dostal můj šatník zabrat a tak byl čas na nákupy. Ve čtvrtek jsem si skočila na krev a za doktorem. Dokonce jsem si kvůli němu oholila i nohy, aby se mohl podívat na mé modřiny. Jako vždy obvod’ák zklamal. Nohy nechtěl ani vidět :-O Ale krev mi odebral, tak jsem byla spokojena. Už při odběru bylo zváštní, že jakmile mi chtěli místo vpichu přelepit, tak že jsem ihned začala krvácet a proud krve stekl až na zem. No, dostala jsem tlakový obvaz a šlo se domu. Od lékaře jsem to vzala ještě přes obchody, abych si koupila nové boty, at’ nedělám v práci ostudu. Sehnala jsem přesně takové, jaké jsem si přála a byla spokojená, jak skvěle jsem vše stihla. V tu chvíli mi zvoní telefon. ‘Hallo, nebyli jsme domluvení, že dnes přijdete do firmy?’ ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Cože??? Vždyt já vše domluvila na pátek, to snad neeeeeeeeeeee… Horko těžko jsem se z toho vykecala, spíš jsem si sypala popel na hlavu a šéf tedy souhlasil, at’ přijdu v pátek. No, předsevzala jsem si, že ikdyby jsem tam měla přiskákat jen na jedné noze, tak že prostě musím. Odpoledne jsem ještě oběhla s dětmi naše 5km kolečko a spokojeně šla spát.

Ráno 9.3. jsem stála ve dveřích – slušně oblečená, na vše připravená a loučila se s dětmi i mužem, at’ mi drží palce. V tu chvíli mi opět zvonil telefon. ¨Hallo, mluvim s paní Novou? Máme výsledky vaší krve, volali nám z laboratoře a pan doktor z lyží nedal jinak, než že vás musím zastihnout. Výsledky jsou špatné a musíte ihned do nemocnice.” ‘No ale já mám dnes Probetag, nemůžu až potom?” ‘Ne, vy to nechápete, jste v ohrožení života, musíte ihned do nemocnice.” …

...Slyšet něco takového je velmi zvláštní zkušennost. Po chvíli jsem řekla manželovi, co mi řekli a že teda asi budu muset i dnes Probetag zrušit. Volám na recepci, jestli mi dají k telefonu šéfa. Že se omlouvám, ale že mi právě teď volali od lékaře a že jsou mé výsledky velmi špatné a jsem v ohrožení života. Že se omlouvám.ale že ani dnes nedorazím. Mlhavě si vybavuji, že jsem mu říkala, že chápu, pokud o mě už nebude chtít ani vidět a že vím, jak špatně to vypadá, když přijdu už po druhé s tak debilní výmluvou. On mi jen popřál vše dobré a že se mám ozvat, až mi bude lépe. (Psala jsem mu hned po ubytování v nemocnici.)

Zabalila jsem si tašku do nemocnice, děti jsme odvezli do školky (paní učitelky se divily, proč je odevzdávám také a že už mám být přeci dávno na Probetag)...loučení s dětmi bylo velmi emotivní. Vůbec nechápali, proč se s nima tak loučím a já při odchodu ze školky měla první slzy v očích. Netušila jsem, jak to se mnou bude, jestli je ještě někdy uvidím. V tu chvíli to na mne prvně dolehlo… v uších mi stále dokola znělo “jste v ohrožení života”...Začala jsem se třást a slzy mi tekly proudem.

Došla mi ale důležitá věc. Někdo nade mnou chtěl, abych zapoměla na můj Probetag a abych šla na tu krev. Nechci si ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdybych šla až po Probetagu a dovolené mého obvod’áka. Všechny věci mají svůj důvod, ikdyž nám zprvu může zůstat skrytý.