Dnes jsem si něco uvědomila ...

Dnes se mi stala nepříjemná věc. Na začátku jsem byla naštvaná, na konci dne neskutečně vděčná. Ale od začátku.

Ráno jsem se probudila, slyšela jsem, jak za manželem zaklaply dveře a chtěla jsem vstát ... chtít a udělat tuhle naprosto automatickou činnost byl ale problém. Blokly se mi záda a já se nebyla schopná otočit z břich na záda, natož vstát. Mobil mívám pod polštářem, tak jsem mu volala, že potřebuji pomoct. Během chvíle byl zpátky a pomáhal mi vstát. Vzal si na dnešní den dovolenou, protže mě každý pohyb neskutečně bolel, nebyla jsem schopná se posadit a co pro mě v tu chváli bylo nejhorší - nebyla jsem schopná postarat se o naši dceru. 

Během dne byly chvíle, kdy mi pomohl sednout si a já se bolestí rozbrečela. Malá byla nevrlá, nechápala proč ji nevezmu, nepochovám. Ale v tu chvíli na ni čekala tátova náruč. Buď ji pochoval sám, nebo ji ke mě zvedl, aby se mohla pomazlit, nakojit ...

Připadala jsem si hrozně. Byla jsem neštěstná ze své neschopnosti. Celý den mi pomáhal - podával mi pití, pomáhal vstát, obléknout se a do toho vlastně zcela převzal péči o dceru i o domácnost. 

A najednou jsem si uvědomila, že jsem k němu často nespravedlivá, když ho peskuju za nějakou, vlastně vyslovenou, kravinu. Uvědomila jsem si, že mám vedle sebe rovnocenného partnera. Že jsem si vzala muže s velkým M. Děkuji Bohu za svého muže. Jsem na něj po dnešku opravdu upřímně hrdá. 

Dnes jsem si díky tomu velmi nepříjemnému pocitů selhání uvědomila, jak jsem bohatá. Mám dceru, za kterou bych dýchala. Mám muže, který je pro mne vším. ...