Včera na mě na facebooku vyskočil krásný článek o reakcích okolí na čtyři děti....A protože my k tomu máme ještě dvojčata, tak mě napadlo o tom napsat...

Vždycky sem chtěla hodně dětí...ale vždycky tam bylo slovíčko "jednou"...nikdy sem si to do puntíku nedokázala představit, co to znamená. Ikdyž sem to měla předpokládat. Mám čtyři sourozence, takže je nás celkem pět. Pořád ale myslím, že my sme byli něco jiného, než mám třeba ted aktuálně.

Nejstarší sestra je ode mě starší o 13 let, nejstarší brácha o 10 let, další brácha o 8 let a pak nejmladší je zase o 6 let mladší....Takže kromě těch tří nejstarších sme prakticky takový jedináčci. Navíc sme měli babičku v jednom městě a už co já pamatuju, tak tam bydlela ségra. Až se vdala, nastěhoval se tam prostřední brácha, takže nás doma nikdy nebylo víc než 3 a  navíc, když mě bylo 10, tak bráchovi 20, což už sme byli úplně jinde...Ale cestu k sobě máme a časem se ten rozdíl srovnal.

Ale to už sme jinde.Když sem byla poprvé těhotná, vůbec sem neřešila a ani neplánovala (ikdyž někde podvědomě asi ano), že zase někdy budu těhotná, řešila sem aktuální situaci a ač znalá dětí (v té době 7mi násobná teta) sem měla trošku strach, jak to zvládnu....Při zjištění těhotenství mi nastávající oznámil, že on chce tři děti (to sem veděla), ale co nejvíc u sebe, tak at s tím počítám a když už, tak už (těhotenství bylo hooooodně neplánované - já sotva 20, začala studovat, muž sice 26, s rozjetou firmnou, takže až takový problém to nebyl, ale...)...

Když se nám potom nedařilo, nezbývalo než se pomalu smiřovat s tím, že budeme mít jedináčka (což mi dělalo hodně velké problémy)...zlom nastal, když se na testu objevily dvě čárky a po pár kontrolách se ukázalo, že miminko nebude jedno, ale dvě. Naštěstí máme kolem sebe úžasnou společnost, která naše názory a rozhodnutí plně respektuje (což je možná i kombinace povah mojí a mého muže), takže sme se s nějakou výraznou překvapeností (samozřejmě, že to babičky řešily, ale spíš měly strach, aby bylo všechno ok) nesetkali... To přišlo až po narození, kdy sem musela každé babičce při procházce vysvětlovat, že...

-máme dvě holky (sice nemají náušnice, ale růžový kočár, růžové deky, růžové bundy a čepice by mohli napovědět)

Než....

Sem koncem dubna zjistila, že na testu jsou opět //...

Tentokrát to bylo hóóóóódně neplánované a přes čáru (manžel se s tím těžce smiřoval a smiřuje dodnes)...ale já prostě po všem nemohla toho tvorečka odmítnout...jak dlouho sem čekala na druhátko, proč by mi osud dával další šanci?

Opět mě moc podpořil pan doktor, bohužel, během těhotenství končil u nás a šel dál, ke svým dalším pracovním úspěchům...dodnes mě mrzí, že jsem si na něj nevzala nějaký kontakt, abych ho průběžně informovala, jak se nám daří (nepochybuji o tom, že by mi dál držel palce)...

Vivianka se narodila 29.12.2015, plánovaným CS. Zatím je to zlatíčko pro nás všechny (tatínek trošku bojuje, ale už ve slabé chvilce naznal, že je prostě úžasná). Táhne nám na čtvrtý měsíc, úsměvy hází na všechny strany....Hlas má jako zvon, takže dráhu zpěvačky (po dědovi, samozřejmě), má jistou 🙂

Někdy v noci nemůžu spát (samozřejmě, všechny děti spí ukázkově) a já nemůžu uvěřit, jakého štěstí se nám dostalo...Některý den je náročnější, jiný míň...Když potřebuji pomoci, babičky sou k dispozici. Nemáme sice ukázkově uklizeno, ale máme se rádi a co víc, všechny děti se mají rády mezi sebou a pomáhají si.

Skočili sme u žádanky do CAR...

Tak začalo se mi plnit přání, teda síš představa, že rozšíříme naši smečku...objednaní sme byli na 21.9...snažila sem se to nějak vymyslet, aby mohl manžel se mnou, přece jenom by to bylo lepší...

18.9 měl Lukášek narozeniny...ten den bylo všechno špatně...byla sem na ráno, hrozně unavená, nic se mi nedařilo...po cestě mi málem vběhl chlapeček pod auto, měla dojet kamarádka a vůbec sem nestíhala...přisuzovala sem to tomu, že mám dostat měsíčky...tak sem si řekla, že je to vhodný den na testování, ikdyž nebyl sebemenší důvod, ale už tak ze zvyku....

....a byly tam....nevěděla sem co dělat (paradoxně)...ne, že by mě to nepotěšilo, ale!!!! Tak jsem zavolala do CAR, nastínila situaci, že se případně přeobjednáme...stihla sem zavolat i mému dr, který byl pro mě neskutečnou podporou...objednal mě (už přesně nevím na kdy, ale celkem brzy, prtože mě chtěl mít pod kontrolou.

První kontrola byla nic moc, taková 50/50...vzal mi krev, Hcg ukázkové, každopádně, to u nás nebyl nikdy ukazatel....další kontrola na srdíčko: Maminko...sou tam dvě!!! Jedno už se srdíčkem, druhé trošku menší....díkybohu, alespoň za jedno!!!! Další kontrola obě v pořádku!!!!! Ač to znělo nelogicky (maminky většinou u dvojčátek přemýšlí, co bude) - my měli jasno, šťastní až na půdu 😀

Miminka krásně rostla, dokonce prý na 70% dvě holky...víc štěstí se nám ani nemohlo dostat....jen mě trošku zradil můj pan doktor, který zrovna odjel na tříměsíční stáž do Prahy, ale ujistil mě, že musím vydržet, že chce být u porodu.

Začalo to tím, že sem se rozhodla mít děti...

Lukášek přišel celkem nečekaně a přitom už jsem myslela, že pozdě....

Že sme v očekávání sme zjistili asi po dvou letech známosti...už sme spolu skoro bydleli a brali sme to jako další level...

Těhotenství naprosto bezproblémové, všichni se těšili (z manželovo strany první vnouče, takže sme všem staším sourozencům vypálili rybník), z mojí strany celkem bezemocí (asi osmé vnouče, přičemž, nejstarší sestra oznámila těhotenství s novým partnerem pár měsíců před námi)...

Lukášek se narodil 18.9.2008 (termín 21.9)...jakáto náhoda, že prvoděděček zrovna na den přesně slavil 59...porod teda nic moc, táta nechtěl být při tom, ale kvůli komplikacím a slušivému fialovému oblečku zůstal..a do teď nelituje...

Užívala sem si vše co šlo..lákovali sme, nosili v šátku, tatínek to moc nedával, ale přizpůsobil se. Lukášek byl mazílek a konečně sme byli rodina...asi tak do půl roku jeho věku, než sem se začali snažit o další (tatínek chtěl tři děti, ať si to dělám, jak chci...ikdyž po našem slavném porodu slevil na to, ať sama řeknu)...

Předem předesílám, že sem si všeho vědoma, nejsem hloupá, ani nijak utiskovaná (ani naše děti), vše sem si zvolila sama(moje děti sice asi ne, ale daří se jim dobře)....prosím berte s nadhledem....

Číslo jedna - Lukáš

Toho kluka miluju....když je ve škole...odpoledne ve znaku přemlouvání, že by si měla napsat úkoly...Luky, tak teď, mám chvilku, tak na to mrknem, ne? Víš, že večer budu skákat kolem holek....Pokud se náhodou zadaří a úkoly se splní dřív než obvykle (obvykle znamená v 9 večer) tak mám plný dům bubáků, zombí a podobných příšer, co ječí všude okolo a není místo, kde by se člověk zašil...Víkend je v podobném duchu, většinou duchu motliteb....motliteb stylu: Ať už je venku teplo, aby na chvilku vypadli ven...

Číslo dvě - Vitorka

Skvělá úžasná holčička, která potřebuje mít nad vším kontrolu...když něco řeknu, přetlumočí to o minutu mladší sestřičce stylem....Jijiko, íš, jedeme a babikou, íš, ale ne inou. A babikou inou pojedeme ítla...Od babičky má přezdívku (panikářka) a ne náhodou...když se něco děje, Viktorka jako první piští, utíká a ostatní, protože neví proč, se přidají...Naprosto nechápu, proč taková rozumná holka, co všechno ví, dokáže rozmatlat palstelínu na zdi ložnice (kde si to táta každý večer kontroluje) nebo vykuchat pyšáka a s jeho výplí si hrát na to, že sněží....největší katastrofa je, když se číslo jedna spojí s číslem dvě....nejen, že poslouchám neustálé stížnosti od čísla tři, protože ji nechcou pustit do pokojíčku, nebo že ji mlátí apod...

Číslo tři Lilinka

Tak už sme se trošku sehráli....

Ráno vstávám ve 3čtvrtě na sedm...udělám svačinu, Lukymu a tátovi nachystám snídani, zapnu myčku, zapnu pračku, zatopím...o půl 8 odjíždí směr škola...

Vivinka spí, Viktorka spí, Lilinka spí...kolem půl deváté až deváté vstávají. Oblečeme, hygiena, snídaně...mezitím Vivinka znovu usne. Přes poledne má nejdelší spaní a stihnu nejvíc věcí. Holky sou v pohodě, je blok pohádek na déčku, pokud je teda nenapadne vzít útokem naši ložnici, to je vždycky pohroma (plastelína na zdi, krém na zadeček všude, včetně našich holek, kterým se vůbec nepříčí svlíknout se kvůli tomu donaha, taky už sem ze zdi stírala dubovou kůru v gelu - ale pozor, to vše jen v ložnici)...

Na oběd dojde táta, nechá holkám polívku a na druhý máme většinou co zbyde od večeře, pokud to teda táta v noci nevymete 😀

Odpoledne jdeme ven, když není počasí, jsme doma...děláme s holkama nějaký aktivity (vytiskla sem jim super věci na rozlišení barev, co kam patří (co do kuchyně, obýváku, koupelny), zvlířátka (co plavou, chodí, létají), zvířátka)...už se slušně orientují...

Kolem šesté příjde táta a začíná nám to pravé tóčo...večeře, chystání na spaní, pyžamo, zuby, úkoly (jó, když Lukyho to nebaví, když na něj mám nejvíc času, když dojde ze školy, musím u něja stát s Vivinkou v náručí, holkama honícíma se po baráku a tátem dožadujíc se teplé večeře)...

...aneb jak se žije se čtyřmi dětmi

Ráno slyším v dálce tátův budík, někdy mě probudí až světlo (vstávají v 7). Táta vzbudí Lukáška, nachystá snídani a svačinu a kolem pů 8 vyráží do školy. (Dřív to bylo na mě, ale jako šestinedělka sem omluvená -takže sem zvědavá, kdy jim to začne lézt krkem a zase to hodí na mě 😀 ).

Já, protože sem už probuzená a prtě chrní, vstanu, protože zachvilku uslyším z pokojíčku tichounké : " Mááá - mííí", takže se jdu rychle nasnídat, protože nevím, jestli bych se k tomu jinak dostala...U toho stihnu naplnit myčku a pračku (denně peru 2-3) a čekám.

Během tří minut, co sedím u snídaně (většinou jogurt) se probouzí Lilinka (to - Máá-míí), nevyleze sama z postýlky, takže jí musím pomoct (protože mám po císaři, zvládáme to se stoličkou)...převlečeme, uděláme pití...do půlhoďky vstává Viktorka, převlečeme. Nasnídáme se a pustíme pohádku. Do toho se nám ozve Vivianka, takže přebalit, převlíct, nakojit a snažit se znovu uspat. Někdy se nám to povede hned u kojení, někdy je tak přpitá, že se stihne poblinkat (takže zpět krok převlíct), někdy se zas pokadí už u kojení (takže zpět krok přebalit)...ale většinou usne a spí (někdy se vzbudí za tři hodiny, někdy dřív, ale stačí jen dokojit, případně přebalit a chrní dál)...

Dopoledne se snažíme něco poklidit, pověsíme pračku, naložíme druhou, vyskládáme myčku, začnem skládat další...poskládáme suché prádlo, předskládáme plínky...holky si hrají nebo koukají na pohádku (většinou nám jede déčko a mají svoje pořady - kouzelná školka, mickeyho klubík, harryho kyblík , na co koukaj), kolem oběda dojde táta s polívkou (bere obědy a polívku nechává), když je hustá, holkám stačí, jinak máme na oběd večeři ze včerejška (vařím teplé večeře a nechávám si na oběd na druhý den).

Po obědě, jak se najde vhodná chvilka, tak se oblečeme a jdeme do obchodu. Jen pro pečivo a drobnosti, co nám chybí k večeři. Vivinka po procházce spí nejdýl, tak taky odpočíváme, holky někdy podřímnou, někdy ne. Tátu pošleme pro Lukáška (to se asi za chvíli taky změní, až budeme po šestinedělí, tak si pro něj budeme jezdit sami 🙂 ), ten se nají, a když vařím, tak se mnou v kuchyni dělá úkoly. Kolem 17 hod nám příjde táta, navečeříme se, já naložím myčku, holky si hrají i s Lukášem, já střídavě kojím, uspávám, přebaluju...

Měli jsme to trošku jednodušší, protože sme věděli KDY...nebo ne?

Snažila sem si pěkně v klidu užít Vánoce s dětma a modlila se, abych nezačala rodit dřív (po poslední kontrole mě dr přpravila, že ten týden nemusím přečkat 2v1, protože bylo všecko pěkně připravené). Vánoce jsme trávili u babičky, takže jsme na holky byly dvě a odpadlo mi vaření atd, tak jsem mohla v klidu dát "nohy hore" a přemlouvat mimino,aby počkalo....

V neděli 27. jsem odjela domů sbalit tašku do porodnice a nachystat  věci na cestu a 28. nástup. Dostala jsem oběd a užívala si pohádky. Ještě sem mimiču stihla uplést vestičku. Na sál jdu jako první v 8:00. Navštívila mě sestřička a dr anestezioložka, domluvili sme se co a jak.  V noci jsem moc nespala, ač sem vůbec nebyla nervozní, najednou sem začala být.

Ráno budíček v 5:30 a už to jelo....vyčůrat, umýt, vyčistit zuby. Rycle sem ještě vypsala jména, pořád nebyla konečná verze. Natáhnout punčochy, napíchnout kanylu, vykapat, zavést močový katetr ... najednou je 7:00 a musím vzbudit tátu, aby tu do půl 8 byl.

Najednou přesedám z postele na lehátko a už jedu. Na sále ještě jednou přestoupím a sem na sále. Šup na operační stůl. Sestřička nazná, že kanyla je malá a napichuje novou do druhé ruky. Mám výhled na hodiny, je 8:10 a dr napichuje do páteře...nahrbit, zatačí to, aplikujeme kapalinu, a je to, můžete zpět na záda.

Přichází dr a zkouší, jestli bolí. Nebolí, tak jdem na to. Už je tu táta a snažíme se bavit se o nesmyslech, abych nemyslela na to, co tam se mnou provádí a než si stihnem říct, jak se nám spalo (nebo spíš nespalo) už na nás naše mimino řve 😀 Táta dokonce napoprvé přeslechl, že máme HOLKU!!!!

Čeká mě třetí porod...čtvrté dítě....vypadá to jako: V pohodě, co mě ještě může překvapit...ale...ALE!!!!

Opět podotýkám, že se jedná o můj názor, můj náhled, můj postoj...nechci nikoho napadnout, pošpinit, nutit číst 🙂

Porod číslo jedna....

21 letá holka, která od 15ti touží mít miminko a hrozně se trápí tím, že všichni okolo si maminkovství užívajií "zrovna teď"...no jo, pořídit si o 6 let staršího partnera nese s sebou jistá rizika...ale co, v 21 už sem byla těhotná, těhotenství sem si maximálně užila ( aby ne, hned od dvou čárek na testu jsem byla doma (rizikové pracoviště, ranní+noční 12ky)...ale porod...

...je 17.9.2008...už od rána je něco jinak. Není mi špatně, není mi divně, ale prostě se něco děje. Kolem 10 už cítím mírné kontrakce. Nastartuju počítač a studuju, co, jak, kdy - mám hlídat - vesele konverzuju na foru s holkama, co a jak...na 15 sem si zarezevovala kino (odpoledne pro seniory - Taková normální rodinka- bohužel, večerní promítání je pro mě nereálné, protože v 19 hod uléhám 😀 ), kino vypouštím...v 18 opouští mě budoucí tatínek, protože mu začíná služba v jeho počítačové herně (nabádám ho, aby byl na drátě- call of duty, sluchátka na uších- trošku ruší mou vidninu, že mám koho zavolat, kdyby něco)...a samozřejmě se odehrálo "kdyby něco"...kontrakce se stupňují, vana nezabírá, volám...tatínek je tu cobydup a frčíme směr porodnice. Tam jsem dali do pořádku dokumenty, ale PA naznala, že na prvorodičku jsem ještě moc v pohodě a jestli chceme a nemáme to daleko, ať ještě zajedeme domů (na cestu sem dostala tabletu)....vzali sme to do herny, dali si lehkou večeři a zkusili jet domů....tam sme si pustili asi 2 díly Dr. House a já začala (chtěla sem napsat konečně rodit, ale...) spíš přestala - si hrát na hrdinku a začala brečet bolestí....Do porodnice to máme ani ne 5 minut, takže sem nasedli do auta a jeli...a tam nás hned převlíkali ( podotýkám, že táta nechtěl k porodu, ale naznal, že teda chvilku zůstane...když už je v tom fialovým). Vzali sme si nadstandart a koukali na telku..teda já moc ne, ono kontrakce po 5ti minutách, který trvaj víc jak minutu sou docela náročný....nebudu to zdržovat...momentálně je tak cca 21 hod...takhle to trvalo cca do 8mi ráno s různýma polohama, povchodováním, sprchováním,balonem (táta samozřejmě nervozní, prtože už chtěl být dávno doma -hahaha)...ráno sem byla tak vyřízená (kontrakce kolem půlnoci vzali frekvenci 3 minuty, do toho píchnutí vody - zakalená, ozvy, když sem na zádech nic moc)...každopádně...18.9.2008 - v 9:40 se Lukášek narodil...tatínek byl u toho (byly nějaký komplikace, šňůra kolem krku, zakalená voda, já vyřízená s velikostí pánve na hraně...tak pro jistotu zůstal a musím říct, že on mi nejvíc pomohl, asistoval doktorům - kteří se do toho pokojíčku nemohli skro vejít, byl prostě skvělej)...porod katastrofa na n-tou..ztráta krve, vůbec si konec nepamatuju, poporodní poranění hrůza....

Porod číslo dvě...

Vše co, teď napíšu je jen můj subjektvní pocit, můj pohled na věc, prostě můj názor. Pokud se někomu nelíbí, nenutím ho číst a taky neříkám, že mám stoprocentní pravdu nebo, že ji chci někomu vnucovat...Pokud nechcete, právě nadešla chvíle, kdy přestat číst 🙂

Už dlouho totiž přemýšlím, kdo - nebo snad kde? - určuje, co je správně a co je špatně. Kdo má právo nám říkat, že to a to děláme blbě... Už nějakou dobu přehlížím příspěvky na facebooku a spoustu skupin jsem musela opustit, protože prostě nechápu, jak se někdo může zeptat na otázku: "Co mám dělat, potřebuji zahustit buřtguláš, ale došla mi hotová jíška, kterou vždycky používám!"....

Zdrojem dalšího kroucení hlavou je moje kamarádka-známá-příbuzná (dosaď si, nechci jmenovat), která se snaží být tak perfektní, že je všecko ke škodě...Bohužel k té její, mě, ač mi způsobuje ono kroucení hlavou, posouvá dopředu a pomáhá mi vlastně nedělat chyby, nad kterými bych se normálně nezmýšlela...

Ale spíš mě zajímá, proč, když někdo něco dělá jinak a zrovna to není "trend", pro je pranýřován ostatními, že to dělá špatně? Mohla bych tady rozebírat spoustu témat...očkování, strava, šátkování, látkování, dudlíky, spaní na břiše, spaní s dítětem v posteli, nevýchova, Montessori...prostě témat, kde se "pohádat" je spousta, ale proč? Není lepší řešit všechno zravým selským rozumem, vyslechnout si jiný názor než je můj a vzít si z něj "něco"...

A to "něco" je důležité, protože nás nepohltí dav, jsme spokojení, že "jdeme s dobou" a vlastně, když budeme dělat od všeho něco nebudeme tak " na ráně" 🙂

A teď ke mě, klidně půjdu s kůží na trh...Myslím, že každé dítě je jiné, potřebuje jiný přístup a vlastně i výchovu, což ale, pokud se sejde v jedné rodině víc dětí, není absolutně možné dvěma rodiči (někdy třeba jen mámou, protože táta musí být od rána do večera v práci) zvládnout...a že vím o čem mluvím, tak konkrétně u nás je to 7mi letý druhák a 2,5 letá dvojčata a prcek, co se má každou chvilkou vyklubat...

Každý den čtu spoustu příběhů o cestě za miminkem. Bohužel ještě hodně moc jich není veselých a proto jsem se rozhodla napsat náš příběh....

Všechno začalo narozením Lukáška. Lukášek byl neplánovaný, ale přes prvotní šok moc chtěný 🙂 Hlavně babičky měly velkou radost. Těhotenství s ním bylo ukázkové o to víc nám dal zabrat porod. Ale najednou bylo po všem a my byli nejšťastnější na světě...než...

Bolest porodu byla za pár dní za mnou, všecko šlapalo a zatoužili sme neskončit jen u jednoho prcka, ale co nejdřív mu pořídit parťáka. Snažit jsme se začali vlastně hned po prvních měsíčkách, což bylo asi půl roku po porodu. A jaké bylo překvapení, když se zadařilo na první pokus. Vůbec jsem si nepřipouštěla, jak to budu zvládat, prostě jsem žila v euforii, že všechno šlape a jde to podle mých představ...než...

Asi v 8tt jsem začala lehce špinit, trošku mě to vyděsilo, protože jsem si nic takového z prvního těhotenství nepamatovala. po kontrole, kde paní doktorka naznala, že miminko odpovídá 5tt a nevidí akci srdeční už mi trošku zatrnulo, ale pořád jsem ještě doufala...než...

O dva týdny jsem měla po revizi a všechno se mi zhroutilo, soucitný pohledy, rady typu, že je pohnojeno a příště to vyjde atd atd...Navíc jsem se přesně týden po revizi vdávala a těšila se, že naši tajnou svatbu oznámíme spolu s novinkou, že nás bude víc...

Čas běžel, ránu trochu zacelil, ale nikdy úplně nezahojil...než...