Dobrý den omlouvám se Vám za tak negativní příspěvek:
Chtěl jsem od života jen jednu jedinou věc. Najít si hodnou ženu, mít s ní několik dětí a dělat a řešit úplně normální věci normálních manželských páru. Mít prostě jenom rodinu. To jsem toho chtěl tolik. Všechno co jsem kdy v životě dělal, dělal jsem proto, abych dosáhl tohoto mého snu. A teď je to k ničemu. Těsně před vrcholem je celý můj sen pošlapán. Nemám manželku, která mi byla hnacím motorem v mojí snaze, nemám chuť se do něčeho dalšího pustit, nemám motivaci k dalším a možná i důležitějším věcem.
Přesně před 4 roky jsme měli s mojí Maruškou svatbu. Tím si myslím, že jsem snad dokázal splnit i její největší sen, který kdy měla. A tak jak jsme před svatbou byli dva a svatbou se spojili v jedno tělo, tak teď je nás na tomto světě jen půl a prostě jen s půlkou se žít nedá.
A co teď? Teď lituju každého promarněného dne s ní. Lituju našich malicherných hádek o úplný hlouposti, které byli k ničemu. Lituju toho, že jsme si jako široká rodina nedokázala sednout do jedné místnosti a říct si vše co měl kdo na srdci. Lituju času, který jsem trávil víc na stavbě a nevěnoval jsem se jí a klukům a teď je tu mám na starosti oba jenom já, bez ní a nevím si rady. Nemít tu širší rodinu, byl bych v háji. Místo toho abych se snažil rychle sžít s našimi kluky, abych se dokázal o ně postarat tak jak by chtěla ona, tak mě napadají myšlenky, jak být rychle s mojí Maruškou. Už sil před její smrtí bylo tak málo, ze se jelo už pomalu na krev. Těch sil už teď není vůbec a to ani ta moje poslední rezerva sil. Přijde mi že každou noc spím míň s míň, myslím jen a jen na ní a nejde mi spát.
Vždycky mi říkala že jsem špatný romantik. Teď bych ji klidně na rukou nosil a každý večer ji takhle ukládal ke spánku. Udělal bych pro ni všechno co by si jen přála, ale už ji to předat nemůžu. Už jsem ji mohl donést jenom k jejímu poslednímu odpočinku, ale i s tím jsem potřeboval pomoc.
Když jsem viděl to nespočetné množství vás, našich blízkých, přátel, přátel našich rodin a lidi, se kterými Maruška jen chvilku spolupracovala, tajil se mi dech. Děkuju všem, kteří přijeli i z velkých dálek, se s ní naposledy rozloučit. Byla by určitě ráda, že vás tam měla.
Nikdy nikdo neví o co v druhý osobě přichází dokud o ní opravdu nepřijde. Nevíme čas, nevíme kdy to přijde. Ztráta je tak velká, že se zdá až nepřekonatelná.
Chybí mi ta naše vzájemná objetí před spaním, povídání o tom, jaký kdo měl den, chybí to závěrečné políbení a rozloučení na dobrou noc. Chybí mi to její nahodilé vzití za ruku při procházce. Ještě před týdnem jsme byli ta nejšťastnější rodina pod sluncem.
Když si to pročítám nazpátek, napadá mě snad i jedno ponaučení. K čemu jsou všechny naše hádky, naše pře, když pak usínáte vedle sebe naštvaný a druhý den se pak jeden vůbec nevrátí domu. K čemu jsou ty projevy lásky k druhým, když to jeden začne bojovat a pak se stane toto. Proč chceme mít jenom svojí pravdu a nedokážeme přijmout pravdu druhých lidí. To všechno a mnohem víc je k ničemu. Jsou to jenom hlouposti, které nás pak jenom mrzí a mnohdy si nedokážeme ani odpustit. Vnímej me aktivně potřeby druhých, jednou nebudou komu projevovat, když nevíme ani den ani hodinu.
Mám tě rád Maruško, byla jsi pro mě vším. Chybíš mi a chybíš i klukům. Doufám že mi jednou odpustíš.
POTŘEBUJU S TEBOU HROZNĚ MLUVIT!!!!!!
Miluju tě ♥️