Jelikož se tu tohle téma dost objevuje, tak jsem si říkala, že by nebylo špatný o tom sepsat článek ✏

Mojí malý je 18 měsíců, když jsem začala bylo 17.

Začla jsem tak, že jsem to omezovala přes den, občas sem to porušila páč mi lezlo na nervy to kňouráni 😁, jenže pak už jsem se rozhodla a nedala jí, dostávala jen ráno když se vzbudila ( o tom jsem kolikrát ani nevěděla, vytáhla si 🐐 a jedla)

Pak přišla na řadu noc, nešlo to ...vůbec.

Tak jsem se rozhodla přelepit bradavky náplastí a vysvětlit, že má maminka "Auva".

Zkoušela to, já už myslela že to vzdám, ale ejhle usla.

Už v nadpisu trošku přeháním, ale to aby to bylo vtipnější 🤣🤰

Na svůj první porod sem se nijak nepřipravovala, no teď když nad tím tak přemýšlím, tak sem snad ani to těhotenství nebrala nějak vážně a ani jsem si neuvědomovala jak sem důležitá a že ve mě roste maličký človíček 👼

Porodu jsem se hrozně, ale hrozně bála nechtěla jsem o tom ani slyšet.

Dula nepřipadala v úvahu ( ještě aby mě někdo hustil do hlavy jak je to hezký-no jasně 🤦‍♀️) a porodní plán? Pff.

( s odstupem času, to samozřejmě vidím jinak)

Od 36.týdne jsem jezdila na kontroly do 50 kilometrú vzdálené porodnice.🏬. Každou kontrolu mi říkali, že se nic neděje a že miminko je v pořádku. Ve 41.týdnu jsem jela jako každé pondělí na kontrolu a pan doktor se mé jentak zeptal "Jak se cítíte ?,, já odpovídàm "Dobrý, ale už bych to chtěla mít za sebou,, No tak zítra nástup na vyvolání! "COŽE?!!!!! já se na to ale musim psychicky připravit 😣,,