Rozhodla jsem se sepsat příběh, který je o mé naivitě, zoufalství a také pevné vůli. A o tom, že vše není tak, jak bychom čekali a je třeba být připraveni. A především o kojení.

Moje těhotenství bylo plánované a chtěné. I přes zcela nepravidelný cyklus jsem otěhotněla po 4 měsících, kdy jsme nepoužívali ochranu. Hormonální antikoncepci jsem nikdy nebrala. Tedy jen asi necelý rok v sedmnácti letech. Teď je mi sedmadvacet.

Těhotenství probíhalo bez komplikací, kromě malého zakrvácení ve 4.týdnu a dobře kompenzované těhotenské cukrovky zjistěné ve 13.týdnu. Nic mi nebránilo být aktivní. Do konce 6.měsíce jsem pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení, dva týdny před porodem jsme s manželem ušli 9km v Jizerkách a pár dní před porodem jsem stále chodila svůj čtyřkilometrový „kondiční okruh“. Na porod a na mateřství jsem se vůbec nepřipravovala, čekala jsem, že vše přijde samo, přirozeně. Nečetla jsem knihy, ani nechodila na přeporodní kurz. Doma jsem vše pečlivě nachystala a těšila se na příchod našeho chlapečka. Teď už vím, že jsou důležitější věci než nažehlená bodíčka v komodě. Bohužel pozdě.

Rodit jsem začala ve 39.týdnu těhotenství. V pátek večer jsme byli posedět s kamarády v restauraci. Než jsem šla z domova, odteklo mi malé množství tekutiny. Jelikož jsem měla výtok celé těhoteství, nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Toto se opakovalo večer ještě jednou. Znovu ráno, to byla tekutina slabě růžová. Trochu jsem se bála, jestli mi po troškách neodtéká plodová voda. Jela jsem se tedy nechat zkontrolovat do porodnice, kterou máme hodinu cesty autem. Plodová voda to nebyla, jednalo se o hlenovou zátku. Nález skoro žádný, tak jsme jeli domů.

Ale postupně začaly přicházet bolesti. Nejprve nepravidelné. Potom po pěti minutách. Vana nepomohla. Věděla jsem, že už se něco děje, bolesti zesilovaly, ale ještě se to dalo. Před půlnocí už jsem je musela prodýchávat. Nechtěla jsem být za hysterku, když jsme byli v porodnici ráno, ale vydali jsme se tam znovu. Nález byl o něco větší, bylo jasné, že porod začíná. Ale stále ne dost velký na to, aby si mě v porodnici nechali. Tak jsme jeli zase domů. Měla jsem kontrakce po pěti minutách. Noc byla hrozná. Nemohla jsem spát, ležet, chodit, sedět. Nad ránem už jsem vždycky na pět minut usnula, protrpěla kontrakci a tak stále dokola. Celé dopoledne už mám v mlze. Brečela jsem bolestí a hlavně beznadějí, že nepoznám, kdy jet do porodnice. Tohle je pro mě první selhání systému. Že pošlou domů ženu, která má pravidelné kontrakce, je prvorodička a cesta do porodnice jí trvá hodinu. Po poledni už se na mě manžel nemohl dívat a vyrazili jsme.

Byla jsem rozhodnutá, že když mě nepřijmou, pojedu do jiné porodnice. Volala jsem svému porodníkovi (účastnila jsem se výzkumu souvisejícího s cukrovkou) a ten slíbil, že už to vyřešíme. Po příjmu mi natočili monitor. Porodní asistentka mě vyšetřila a konstatovala, že mimčo je ještě dost vysoko a jsem otevřená jen na dva prsty. Na nic se mě neptala a udělala Hamiltona. Nastínila mi další postup, trochu porodu pomůžou.