Jsem měla vždycky strašný trauma, že se rozbrečím před lidma u sledování filmu 🙂) Hlavně před nějakým borcem, se kterým jsem se mačkala buď v kině nebo na gauči... Byla jsem schopná zaplýst prsty na hnátách do copu jenom abych to udržela. Moc mi nepomohl ani můj chlap, kterej má kecy jak starej Škopek a komentuje všecko tak sarkasticky, že jsem schopná řvát smíchy i u porcování člověka. No a pak jsem si přečetla, že jsem vlastně strašně silná po duševní stránce, což se čte skvěle, hlavně po tom, co vám pár lidí napíše, že jste bezcitné hovado. Kdo se nebojí pořádně si zabrečet u filmu má skvělou emoční inteligenci, je extrovert, určuje to sílu našeho ega a sebeúctu. V pozitivním slova smyslu, né že bychom byli prostě trosky co řvou kvůli každý kravině . Ze všech těch superlativů o empatických lidech jsem se našla fakt v jedný věci. Stačí mi, aby člověk promluvil a při vší snaze mluvit normálně, rozeznám jeho rozpoložení. Problém je, že ho většinou rozbrečím a dodělám, protože udělám takovýto empatický "Awwwwwww, no táááák bejby, tak to vyklop, stejně to poznám...." Každopádně řeč byla o bulení u filmu. Mám svýho favorita, kterýho si pouštím pokaždý, když si chci fakt kvalitně pořvat. Ten film se jmenuje Noci v Rodanthe a tak to se mnou zamávalo, že jsem snad i chvíli chtěla trpět jako hlavní hrdinka. Chtěla jsem se strašně zamilovat do nějakýho prošedivělýho borce s neodolatelným charisma, kterej ze mě bude stříkat pokaždý, když mě uvidí a bude to neskutečně oduševnělý vztah..Pak se kouknu vedle sebe, na svýho Škopka a jsem vlastně ráda, že zas tak moc trpět nemusím. Ale je to hezký, takže? Brečíte veřejně? Bezostyšně? A u kterýho filmu nejraději trpíte? #uronslzu