Můj syn se narodil o vánočních svátcích. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, jedna kolegyně mi řekla, jak je to magické, že se má narodit o Vánocích. Nejdřív jsem se smála, ale opravdu to mělo své kouzlo. Byl to zvláštní pocit, když jsem šla na porodní sál a procházela kolem ozdobeného stromku. Asi není mnoho rodiček, které si na sále poklábosí s doktory o Vánocích a Silvestru…

Narodil se císařským řezem (plánovaným, ale na jiný den). Po epidurálu jsem necítila tělo od hrudníku dolů a klepala se, jak ratlík. Prvních patnáct minut jsem pokukovala zprava doleva, na manžela za oknem s překvapivě klidným až nezaujatým obličejem, na plachtu přede mnou, na strop, světla, na hadičky kolem sebe. Pak jsem najednou zaslechla malý hlásek, strašně pěkný hlásek. A o sekundu později pořádný řev, přenádherný řev. Oddychla jsem si, že je živý a určitě i zdravý.

V rychlosti mi ho ukázali a než jsem se rozkoukala, nesli ho na váhu a manžela vzali sebou. Dali mu synka do náručí, udělali fotku….Vše trvalo neskutečně dlouho, než mi ho konečně přinesli a položili hlavičku na mou tvář. Mezitím na mě mluvila pediatrička, že je zdravý a další informace, které si nepamatuji. Já se pořád třásla a ani jsem si synka nedokázala užít. Nedali mi ho přivinout, jen dotyk tvář na tvář. To mě zklamalo, ikdyž v tu chvíli jsem byla vděčná i za to. Připomínal mi v obličeji mně a snažila jsem se najít rysy, které podědil po svém otci. Dnes víme, že je to barva očí a vlasů.

Po chvilce ho odnesli. Nic se nedělo, uběhla dlouhá chvíle, než mě zašili. Vtipkovali jsme, že budeme mít veselého Silvestra, že je synek docela hlasitý. A anesteziolog si pochvaloval výběr jména, neboť se jmenoval stejně. Poděkovali mi za spolupráci, což ani jinak nešlo, když jsem se nemohla pohnout. Já poděkovala jim a odvezli mě na JIP. Manžel se se mnou ještě v rychlosti rozloučil. Nevěděla jsem, co bude následovat, ale doufala jsem, že se můj muž o vše postará.

Dovezli mě do pokoje, ve kterém již ležela jedna rodička. Spala. Chrápala. Dělila nás plenta. Měla jsem naštěstí místo u okna a viděla, že je slunečný den.  Měla jsem výhled i na prosklené dveře, tak jsem mohla leccos monitorovat. Spát se mi nechtělo. Pořád jsem se třásla, měla žízeň, nemohla se pohnout. Prozřetelně jsem si s sebou vzala brčko, které mi ulehčilo pití. Přemýšlela jsem o tom, co teď bude. Neměla jsem žádný výbuch pocitů. Vše bylo spíš takové normální, bez emočních výkyvů. Ikdyž jsem si vduchu gratulovala, jak jsem překvapivě vyrovnaná, zároveň mě trápilo, že se nevyplavily endorfiny nebo takové ty mateřské pocity, o kterých jsem četla z různých článků.

Nakonec jsem usnula. Za dvě hodiny se otevřely dveře, přišel manžel a hned za ním sestra s miminkem. Ani jsem nemrkla a už bylo u prsu a najednou cítím tah. Ty brďo, co to jako je? Smála jsem se. Manžel jen zíral. První kojení, resp. přiložení k prsu. Synek byl pořádný savec.

Dnes jsme oslavili synkův první rok. Byla to nejlepší oslava v mém životě. Je snadné dobře se bavit s tak prima parťákem. Je s ním opravdu sranda. Po dnešním zážitku brzy usnul, což mi vyneslo krásných pár chvilek k poohlédnutí se za minulým rokem. Prvních 12 měsíců mateřství. Uff... Věřím, že má výpověď bude užitečná třeba budoucím maminkám, které -stejně jako já před rokem- neví, jaké změny jim mateřství přinese na těle, v hlavě i srdci.

Rozepíšu se v následujících článcích. Dozvíte se, jaký byl můj porod, jaký šok přinesl pobyt v porodnici, jaké byly první dny s miminkem a co jsem cítila, jak se dalo sladit mateřství s prací a v čem spočívaly bariéry, jak jsem se trápila kvůli zdraví miminka a jak náročné bylo zvládnout synovu operaci a jaké překvapení přinesly Vánoce a zároveň dovršení jednoho roku věku mého zlatíčka.

Děkuji, že čtete tyto řádky a těším se na vaše komentáře k mým článkům.