Ráda ženám předávám myšlenku, že po sobě nemáme chtít, aby bolest ze ztráty miminka zmizela rychle. Že to není možné. Když ztratíme někoho, koho jsme několik měsíců hluboce milovaly, těšily se na něj, plánovaly společnou budoucnost, nelze čekat, že se za stejnou dobu dokážeme smířit s tím, že nic z toho se nestane.

A zároveň souním s tím, že pokud jsme byly schopné cítit tak hlubokou lásku, dokážeme v sobě objevit i vnitřní sílu na to, vyrovnat se s bolestí naší ztráty. Je to jen druhá strana též mince.

Děkuji Lence Blažejové, že tyto myšlenky vyjádřila zase jinými slovy ve svém deníku Mému miminku.

A co vy? Došly jste už ke svému uzdravení?